Kázání o 4. neděli adventní, ekumenický lekcionář cyklu C
Kdybychom si jako křesťané položili otázku, co je nejvlastnějším smyslem Vánoc, co si o těchto svátcích vděčně připomínáme a co oslavujeme, pak bychom mohli odpovědět právě ocitováním úvodního verše dnešního evangelního čtení, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Tím nejvlastnějším středem křesťanských Vánoc je tedy Boží dar, kterým není něco, ale někdo – Boží Syn a zároveň náš lidský bratr Ježíš Kristus. Životní zkušenost s různými lidskými dary nás však vede k jisté opatrnosti. Nejznámějším příkladem záludného daru je asi „danajský dar“ – původně dřevěný kůň plný skrytých vojáků, který pomohl Řekům dobýt starověkou Tróju. I my sami známe různé dary a dárky, které třeba i navenek hezky vypadají, ale jejichž motivem není vždy nesobecká láska, ale někdy jen snaha druhého k sobě připoutat a zavázat si ho, anebo zakrýt nedostatek lásky.
V Janově evangeliu čteme, že Bůh dává svého Syna z lásky ke světu a Božím záměrem je plnost života, která je nám v Ježíši Kristu nabízena. Je to plnost, které se však nelze zmocnit majetnicky, ale jíž se smíme v důvěře otevřít. Bůh probouzí naši víru tím, že ve svém Synu Ježíši Kristu se stává člověkem, bezbranným dítětem, jak si připomínáme teď o Vánocích. Navzdory všemu zlému, čím je tento svět ovládán a poznamenán, se vydává do našich rukou. A i když my lidé Ježíše Krista odsoudíme ke smrti na kříži, Bůh svého Syna do tohoto světa neposílá proto, aby svět soudil, ale právě skrze jeho kříž zachránil. Bůh probouzí naši víru a naději tím, že on sám věří a má naději, že ve světle Kristova života, rodícího se v betlémských jeslích a vrcholícího obětí na golgotském kříži, i my rozpoznáme světlo jeho pravdy a lásky.
Všechna ta známá evangelní vyprávění o narození Pána Ježíše ukazují účastníky betlémských událostí ve vztahu ke světlu, které světu zazářilo v právě narozeném dítěti. Tento vztah je tím nejdůležitějším kritériem jejich života. Jím se měří jeho plnost, jeho otevřenost pro Boží věčnost. Na jedné straně jsou to Maria a Josef, prostí betlémští pastýři, ale také mudrci od východu, které přivedlo do Betléma světlo hvězdy. Přicházejí ke světlu, aby se ukázalo, že jejich skutky jsou vykonány v Bohu. Vánoční příběh však vypráví i o těch, kteří z tohoto přicházejícího světla mají strach, kteří ho nepřijímají, kteří se k němu obracejí zády, kteří k němu sami nejdou, ale chtějí ho zakrýt či docela zadusit. Mezi ně patří nejen král Herodes vysílající své vojáky k povraždění betlémských novorozenců, ale mezi ně patří třeba i všichni ti bezejmenní, kteří odmítli Josefa s těhotnou Marií přijmout pod svou střechu. Nejen očividné nepřátelství a nenávist, ale také nezájem a lhostejnost patří mezi zlé skutky a svědčí o tom, že jsme si zamilovali více tmu než světlo.
Ještě o jedné důležité skutečnosti však to dnešní evangelium svědčí, a tou je směřování a pohyb. Jistě ne náhodou jsou i mnohé lidové betlémy pohyblivé. Jsou lidé, kteří mají svou výchozí pozicí ke světlu určitým způsobem blíž (ve vánočním příběhu např. znalci Písma, kteří v Jeruzalémě poradí mudrcům od východu, aby šli do Betléma), ale sami se bohužel na cestu za světlem nevydají. A pak jsou ti (jako právě pohanští mudrci), kteří z pohledu Izraele jsou pravému světlu poznání Boha svou výchozí pozicí hodně vzdálení, a přece se vydají na cestu a přes různé okliky ke Kristovu světlu směřují a dojdou.
Kéž je to i pro nás výzvou k zamyšlení nejen nad tím, kde se nyní nacházíme, ale také kam směřujeme. Neměli bychom být i my křesťané pokornější? Nejsme si někdy až příliš jisti tím, že jsme těmi Kristu nejbližšími? Pak však dejme pozor, abychom k betlémským jeslím nestáli zády. To by se nám totiž mohlo stát, že živý Ježíš už dávno v těch jesličkách nebude. I tehdy, stojíme-li ke Kristovým jeslím čelem, se však zamysleme nad tím, zda bychom se neměli sklonit, zda bychom neměli pokleknout, abychom my sami Kristovo světlo moc nezastiňovali a ono mohlo svítit i těm za námi, kteří přicházejí možná z větší dálky, ale s nemenší touhou.