Kázání o 3. neděli po Zjevení Páně, lekcionář „Pokání a obnova církve“
„Muž hloupý stavěl dům svůj na písku…“ tak začínala jedna písnička o muži hloupém a chytrém na motivy podobenství o dvou stavitelích. Zpívávali jsme ji ještě dost let před listopadem ‘89 na letních festivalech poezie Šrámkova Sobotka. Děj písně se současně se zpěvem předváděl názorně. Bavilo nás to a užili jsme při tom spoustu legrace.
Posluchači, ke kterým se obracel na počátku 1. století Ježíš, věděli určitě daleko lépe, o čem hovoří. Každoročně museli v zimním čase zápasit s přívaly silných dešťů a prudkých bouří.
Z jindy tak vzácné vody v oblasti Palestiny se náhle stával ničivý živel! Vyschlá údolí a říční koryta se rázem proměnila v dravé proudy, které podrývaly a odplavovaly stromy. Braly s sebou balvany, dokonce i celé domy. Neodolalo nic nepevného, nic bez hlubokých základů. Jen dům, postavený na solidních základech, na skále, dokázal odolat náporu a nezřítit se. Ve starozákonních knihách najdeme často literární rámec podobný našemu příběhu o dvou stavitelích. Poslušné dodržování Hospodinových norem a přikázání otevírá lidem perspektivu zaslíbení. Naopak neplnění ustanovení Zákona a přestupování příkazů přináší člověku hrozbu Boží odplaty a přísného trestu. Požehnání těm, kdo naslouchají a plní – zlořečení těm, kdo přestupují Zákon… tento dvojsečný přístup objevíme téměř ve všech spisech Starého zákona.
Obraz podobný našemu podobenství čteme i u proroka Ezechiele (13,10-12): „Znovu a znovu svádějí můj lid slovem Pokoj, ač žádný pokoj není. Lid staví chatrnou stěnu, a hle, oni ji nahazují omítkou: Padne! Spustí se lijavec, který spláchne všechno. Nechám padat kroupy jako kameny, rozpoutá se bouřlivá vichřice, a hle, zeď padne. Což vám nebylo řečeno: Kde je to, čím jste ji nahodili?“ Ta příkrá slova patří lživým prorokům, kteří prorokují podle svého vlastního srdce a ducha, bez Hospodinova pověření. V apokryfní knize Ecclesiasticus (22,16-18) slyšíme: „Vazba trámů pevně pojící stavbu ani při zemětřesení nepovolí, tak i srdce zpevněné promyšlenou úvahou se v danou chvíli nebude bát. Srdce, které je upevněno rozumným myšlením, je jako ozdoba z malty na hladké stěně. Jako kůly postavené na výšině neodolají větru, tak neodolá děsivým představám zbabělé srdce hlupáka při jeho rozhodování.“
Zde se jedná o vztah znalostí, podpořených uvážlivostí a moudrostí i schopnost rozhodnout se k činu. V komentáři rabiho Natana k talmudickému traktátu Pirkej Avot nalezneme: „Člověk, který má skutky a naučil se mnoho z Tóry, k čemu může být připodobněn? K člověku, který stavěl zdola z kamení a nahoře z nepálených cihel. A když přišla záplava a obklíčila dům, kameny se nepohnuly z místa. Naproti tomu člověk, který nemá dobré činy a učil se Tóru, ke komu může být připodobněn? K člověku, který stavěl zdola z nepálených cihel a potom dále z kamení. A když přišly byť i malé proudy, dům převrátily.“
V Pirkej Avot (4. kap., 22 odst.) čteme výrok rabiho El’azara ben Azarji: „Čemu se podobá ten, jehož učenost převažuje nad jeho činy? – stromu s mnoha větvemi, ale málo kořeny. Když přijde vítr, vyvrátí ho, obrátí korunou dolů, neboť je řečeno (Jr 17,6): „Bude jako strom opuštěný v pustině, který nevidí přicházející dobro, a bude přebývat ve vyprahlých krajích, v poušti, v zemi slané, v níž nelze přebývat.“
Čemu se však podobá ten, jehož skutky převažují nad jeho učeností? – stromu s málo větvemi, ale mnoha kořeny, a kdyby přišly všechny větry, které jsou na světě, a opřely se do něho, nepohnou s ním z místa, neboť je řečeno (Jr 17,8): „Bude jako strom zasazený u vody, své kořeny zapustil u vodního proudu, který nevidí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody.“
Ale vraťme se zpět k Ježíšovu podobenství o dvou stavitelích. Podobně rozlišuje mezi pravým a falešným nasloucháním Ježíš. To pravé a pozorné by mělo vždy vést k činům a naopak. Nestačí pouhá teoretická znalost správného jednání bez aktivního přístupu k poznanému. Z poznání a pochopení vycházejí naše každodenní konkrétní činy a skutky, vychází z něj i kvalita vztahu k našim bližním. Pevným základem stavby je ve zvěsti Starého zákona sám Hospodin a jeho příkazy. Proroci i rabínská tradice přikládají význam naslouchání a uskutečňování Hospodinovy vůle.
Žalmista Hospodina nazývá pevnou a mocnou skálou, skálou spásy; prorok Izajáš skálou záštity či skálou věků… Ježíš zachází ještě dále, nad rámec Starého zákona, překračuje hranice Tóry…
Pravý základ a skála, na níž závisí pevnost a odolnost stavby, jsou jeho slova. Ovšem nejen pouhá slova, ale hlavně skutky, které vyplývají právě z vnímavého naslouchání a správného pochopení těchto slov. Ježíšovy požadavky, jejich slyšení a správné jednání mají být směrodatné pro stavbu domu života na pevných základech, na skále. Nesmíme ale zapomínat, že pouhé skutky bez víry jsou také stavěním bez základů, na písku. Bez víry bychom zůstali jenom na rovině lidské, a tudíž bez základů. Kdo slyší má slova, vyhlašuje Ježíš, a také podle nich jedná, staví budovu svého života na skále.
Apoštol Pavel v 1. listu do Korintu (3,11) píše, že základ domu již byl položen. Ježíš položil ten základ a my jsme spolupracovníci na Božím díle.
Čas prověří, z jakého materiálu naše stavba je, budujeme-li svůj dům s ohledem na Boží požadavky, nebo je –li pouze dílem lidským. Život každému z nás občas přináší přívaly a bouře a někdy se nám zdá, že jich je až příliš mnoho!
Šťastný je každý, kdo vybudoval pevný příbytek, ochranu před ničivými živly. Kdo slyší slova Kristova a buduje na nich svůj život, staví na skále. Kdo náleží věčnosti, nemusí mít strach z ničeho, co přináší čas. Stavme, sestry a bratři, s Boží pomocí a požehnáním, beze strachu a obav, každý ten svůj dům, stavme ho na skále po všechny dny roku 2008!
Mgr. Alena Tučková