Kázání uveřejněné ČZ 21/2012, 6. neděle po Velikonocích, J 17,6-19
Na začátek je třeba připomenout, sestry a bratři v Kristu, že text 17. kapitoly evangelia Janova je Ježíšovou modlitbou za učedníky, za jeho přátele a za ty, kteří skrze jejich slovo uvěří, tedy i za nás. To nám připomíná, že církev je živa z této Ježíšovy přímluvy, z Krista coby dobrého pastýře, který s námi chodí, učí nás svým slovem a přimlouvá se za nás.
Význam dnešního textu je podtržen a zdůrazněn opakujícími se motivy. Předně je celá modlitba postavena na motivu dávání, k němu se připojuje motiv poznání, světa a jednoty. Dávání nás uvádí do souvislosti s Božím stvořením, neboť život si člověk nevytváří, život je darem. V rovině dávání a přijímání probíhá celý život, dávání a přijímání utváří společenství a je základem vztahu, s dáváním a přijímáním souvisí přímo i milosrdenství a spravedlnost, velkorysost i laskavost, ale často i naše obavy, chamtivost, strach a malověrnost.
Poznání, jak praví Ježíš, souvisí s Božím jménem a s životem věčným. Jak ve víře vyznáváme, Ježíš zjevil Boží jméno sám na sobě, jeho příběh se pro nás stává metaforou Boha, který nám dává vše, co má, vše, co přijal od Otce. Který si nic nenechává stranou, na horší časy či aby získal převahu, a který naopak v duchu Božího dávání dává sám sebe.
Poznání rovněž nepředstavuje žádný intelektuální výkon, je spíše niterným setkáním, přichází s porozumě-ním, je výsledkem putování či chození a je spojeno s pravdou, která má svou cenu. Poznáváme tím, že okoušíme. Nejde jen o poznání pravého stavu věcí, ale spíše o setkání, víc než o obsáhnutí jde o objetí nebo přímo o náruč.
Svět je ve zvláštním napětí. Na jedné straně je třeba učedníky chránit před světem, který je pouze lidskou projekcí, před světem, který Ježíše odmítá, před pokušením, které je ve světě, ale na druhé straně má Bůh o svět zájem, posílá do světa svého Syna, a ten své učedníky. I oni jsou v napětí se světem. Mají ve světě vydávat svědectví o Kristu, volat svět k víře.
Svět představuje určité rozkročení, místo, kde je třeba se orientovat, kde je třeba síla požehnání a slovo milosrdenství. Jednota se týká především nás křesťanů. Kristus zde několikrát opakuje prosbu za jednotu svých učedníků a za vzor jim dává jednotu s Otcem.
Ale my nejsme ve světě jedno. Každá církev či náboženská skupina mluví trochu jiným jazykem, užívá trochu jiný slovník, kterým svědčí o Kristu. I vinice Páně je často spíše vinicí určitého náboženského společenství, stranickou platformou, kterou je třeba hájit proti ostatním, nejlépe proti všem, a tak tento úkol jednoty zůstává nenaplněn. Nepředstavuji si však jednotu jako nějakou sterilní, homogenní a všech odlišností a rozdílů zbavenou komunitu, nejlépe tradičně smýšlející, konzervativní a sedící na svatých pravdách. Ať je tato jednota spíše výrazem komunikujících, ve víře a lásce se respektujících a navzájem se uznávajících společenství, kde vzájemné odlišnosti překonáváme nikoli minovými poli a územím nikoho, jak o tom zpívá Oldřich Janota, ale spíše rozdělením si úkolů, spoluprací na díle Kristově. A především tím, že se necháme všichni společně pozvat ke Kristovu stolu.
Věřím, že je živ, neboť stále trvá tato naděje. Stále je co dělat, za koho prosit a s kým se dělit o chléb nebeský i vezdejší. Kéž máme stále blízko k Božímu požehnání.