Životem bratra faráře Radka Hobzy

„Přál bych Radkovi i Tobě, aby jeho rozhodnutí pro studium na naší fakultě bylo provázeno hojnou Boží milostí. Vím sám z mnoha let přátelského styku s Tebou i s Tvou rodinou, jak jste měli vždy církev rádi, a velmi bych se radoval z toho, ucítí-li Radek v sobě hlas Božího volání k církevní službě, ve které může při svých schopnostech našemu náboženskému dílu mnoho prospět.“

Nedávno tomu bylo požehnaných osmdesát let, co se 15. března 1932 JUDr. Ladislavu Hobzovi a Františce, rozené Vlachové, v třebíčské nemocnici narodil prvorozený syn Radek. (Úřední podoba jména, kterou však bratr farář nepoužívá, je Radoslav.) V prosinci 1933 Františka Hobzová přivedla na svět ještě mladšího Ivana. Jak bylo v naší církvi obvyklé, oba synové vyrůstali v úzkém sepětí nejen s náboženským životem Církve československé, ale cvičili také v třebíčském Sokole; Radkovi během školních let přibyly i hodiny klavíru u prof. Havlíčkové-Placákové.

První výraznější zlom v životě Radka Hobzy nastal s počátkem okupace Československa. Jeho otec, jenž vedl v Třebíči advokátní kancelář, byl v předválečné době členem městské rady za Československou stranu národně socialistickou, starostou místní sokolské jednoty a významným kulturním činovníkem. Nebylo tedy divu, že byl 1. září 1939 v rámci preventivní zatýkací akce Albrecht I., vedené proti elitě českého národa, jako tzv. rukojmí zatčen. Trvalo to čtrnáct dní, než německé bezpečnostní složky rozhodly o jeho propuštění. Otec se však domů vrátil jen nakrátko. Na jaře započatá odbojová činnost v rámci Obrany národa mu v prosinci 1939 vynesla nové zatčení, tentokrát si pro něho přijelo brněnské gestapo. Před i po odsouzení na 6 let těžkého žaláře pak prošel řadou věznic a káznic, aby se zbědovaný, ale živý, koncem května 1945 vrátil k rodině do Třebíče. Radek, který otce naposledy zahlédl v roce 1940 za zdí Kounicových kolejí, když jej s bratrem maminka několikrát vzala do Brna na povolenou návštěvu, mezitím absolvoval první večeři Páně a nastoupil na třebíčské gymnázium.

Po válce se Radek opět zapojil do činnosti obnoveného Sokola – pomáhal jako vedoucí družstva při cvičení žáků, chystal scénu a četl texty během divadelních loutkových představení sokolského dorostu, jezdil na tábory. Své první literární pokusy otiskoval v třídním gymnazijním časopise Tercián (později přejmenován na Student), o jehož vydávání se staral. Inspirací se mu staly Foglarovy Rychlé šípy. Gymnazijní studia zakončil v roce 1951 maturitní zkouškou, kterou složil s vyznamenáním.

Počátek padesátých let byl v Československu silně poznamenán bojem komunistického režimu proti „náboženskému tmářství“ a snahou o ateizaci společnosti. Budování „beztřídní“ společnosti násilně rozdělovalo obyvatelstvo na rovné a rovnější, lidé byli tzv. kádrováni, mocní či spíše nemocní rozhodovali o osudech jednotlivců. Nábožensky a sokolsky „zatíženému“ Radkovi byla zamítnuta jeho žádost o studia na Filosofické fakultě UK v Praze (obor dějepis, filosofie) s odůvodně-ním, že jeho žádosti „nemůže být vyhověno, poněvadž přijímací komise na základě prozkoumání dokladů a po zhodnocení přijímacího pohovoru dospěla k přesvědčení, že žadatel svojí dosavadní prací ještě dostatečně neprokázal, že má předpoklady se stát pracovníkem ve zvoleném oboru, jakého potřebuje budování socialismu v Československu.“ Ačkoliv se tedy Radek chtěl původně věnovat studiu historie a filosofie, okolnosti jej nakonec zavály na nově zřízenou Husovu československou bohosloveckou fakultu (HBF), jejímž prvním děkanem byl František M. Hník. Právě on je autorem úvodních vět tohoto článku, kterými v červenci 1951 reagoval na dopis Ladislava Hobzy, zda by si jeho syn mohl podat žádost k bohosloveckému studiu na naší fakultě. V září 1951 přišlo souhlasné stanovisko a Radek koncem měsíce odjel k zápisu a nastoupil k řádnému studiu na HBF. Pro farářskou službu se rozhodl i přes skutečnost, že jeho odvolání na Filosofické fakultě bylo vyřízeno kladně – ovšem pro obor čeština, ruština. Naše církev tak „díky“ režimu postavenému na ateistické ideologii získala teologicky pevně zakotveného a ve službě neúnavného kněze a svědomitého historika.

K historii se Radek Hobza záhy dostal i na HBF. Díky prof. Miloslavu Kaňákovi, který zde vedl katedru církevních dějin, mu byla v roce 1952 v Náboženské revui č. 3 otištěna vůbec jeho první historická práce – recenze na Píseň o vítězství u Domažlic od Vavřince z Březové, kterou do češtiny básnicky přeložil J. B. Čapek. Ještě v témže roce se s dalším bohoslovcem Karlem Krásným podílel na vydání Farského Postil, když pod vedením prof. Kaňáka byli pověřeni sestavením rejstříků a obsahu knihy. Podobně jako jiní bohoslovci si i Radek Hobza hledal během studií sbor, kde by mohl poznávat praktický život církve a inspirovat se pro svoji vlastní duchovenskou dráhu. Začal tak s několika dalšími bohoslovci navštěvovat setkání vinohradské mládeže, kterou vedl Třebíčák Hynek Pohl. Nezahálel ani během letních prázdnin, když se mu namísto zakázaných setkání církevní mládeže podařilo zorganizovat dva běhy lesní brigády – známý to fenomén zejména z prostředí Českobratrské církve evangelické – ve Smržovce v Jizerských horách. V roce 1954 si Radka Hobzu vyhlédl prof. František M. Hník a vybral si jej za „pověsila“ (pomocná vědecká síla) při své katedře sociální teologie, přičemž mu svěřil korekturu své chystané knihy Církev v čase rozhodování. Po úspěšném zvládnutí závěrečných zkoušek na HBF byl 19. června 1955 společně s Květou Dočekalovou, Irenou Urbanovou a Jiřím Svobodou v Husově sboru na Vinohradech pražským biskupem Miroslavem Novákem vysvěcen na kněze. O týden později sloužil svoji primiční bohoslužbu v rodné Třebíči a 1. července 1955 nastoupil za 592,60 Kčs jako „pomduch“ (pomocný duchovní) v Brně-Králově Poli.

Ve své první náboženské obci se Radek Hobza střídal s místním farářem Vladimírem Černým v konání bohoslužeb, v této době ještě probíhalo vyučování náboženství, a tak třiadvacetiletý novokněz docházel týdně do pěti brněnských škol (docházkový sešit i s probíranou látkou má dodnes uschovaný). Důležitým okamžikem se v této době stalo pozvání k vojenskému odvodu, u kterého byl naštěstí shledán obrany vlasti neschopným. Rok 1956 začal již v Brně-Židenicích, kde pomáhal všestranně aktivnímu faráři Adolfu Mádrovi. Pro celé Brno zde probíhaly netradiční varhanní nešpory, po kterých se přítomní faráři pravidelně scházeli ve farní kanceláři, kde probírali kazatelské texty na další neděli a debatovali. Seznámil se zde také s řadou bývalých členů brněnského Akademického klubu Tábor. Po půl roce se bratr farář opět stěhoval, tentokrát do Boskovic, které patřily pod náboženskou obec Blansko. Ve volném čase se věnoval psaní článků pro Český zápas či přípravě materiálů pro duchovní péči o děti a biřmovance. Široká diaspora náboženské obce a nečekaná výhra na vkladní knížku přivedla bratra faráře k rozhodnutí zakoupit motocykl ČZ.

Studentská léta na HBF nebyla pro nejednoho bohoslovce či bohoslovku pouze dobou namáhavého studia, ale i časem prvních lásek. Tak i Radek Hobza poznal na fakultě svoji budoucí ženu Libuši, rozenou Loužilovou, se kterou 29. června 1957 v královéhradeckém sboru Kněze Ambrože uzavřel svátost manželství. Oddával je biskup Bohumil Skalický, za svědky novomanželům byli Dagmar Wienerová s manželem. Sehnat však pro farářské manželství ustanovení do náboženských obcí blízko sebe nebylo nikterak snadné.

Nakonec se Hobzovi stěhovali do Jihlavy a Radek byl ustanoven farářem v Dobroníně. V roce 1958 se manželům Hobzovým narodil syn Vladimír, v roce 1960 Radoslava a o šest let později mladší dcera Martina. Ani v Dobroníně se bratr farář příliš neohřál a z rozhodnutí krajského církevního tajemníka byl narychlo „vyměněn“ s farářem Ladislavem Hradilem st. V červenci 1957 se tedy s manželkou stěhovali do Pacova, ze kterého byl po čtyřech letech přeložen do Počátek. Psal se pro naši církev sněmovní rok 1961, kdy měl být zvolen nástupce patriarchy Františka Kováře. Mezi vážné kandidáty na budoucího patriarchu patřili dosavadní pražský biskup Miroslav Novák a profesor HBF Otto Rutrle. Uvažovaní kandidáti ztělesňovali pro církev i státní moc odlišné linie směřování církve. Miroslav Novák jako bývalý předseda revolučně utvořené Ústřední národní správy byl vnímán jako představitel až konjunkturalistické spolupráce církve s komunistickým režimem. Naproti tomu profesor Otto Rutrle – pro jeho kandidaturu se ve vyhledávacím řízení vyslovila třetina duchovenského sboru – byl personifikován se stále výrazněji rezonující biblickoteologickou orientací, která části členů poskytovala naději na autentickou, Boha milující, na něho se spoléhající a pro něho se obětující církev, která nestaví na podpoře státní moci.

Církev stála na rozhraní a rozhodovala se, kterou cestou se vydat. Komunistická moc do procesu volby razantně zasáhla a předběžný státní souhlas nakonec získal pouze Miroslav Novák, který byl nakonec 277 hlasy také zvolen novým patriarchou. Bratr farář Hobza, ačkoliv se nehlásil mezi zastánce biblického personalismu, patřil mezi 26 duchovních, kteří pro Novákovo zvolení přesto nehlasovali.

Výrazná životní změna u bratra faráře i jeho rodiny nastala v roce 1965, kdy po svém kritickém vystoupení na diecézním shromáždění v Brně požádal o přeložení do jiné diecéze. Na podzim mu napsali z Hradce Králové, že může nastoupit do České Třebové. Nadále publikoval v kalendáři Blahoslav i v Českém zápase – každý týden např. Vycházel Husův kalendář o Husově pobytu v Kostnici. Díky bratru faráři Mádrovi navázali s manželkou při svém pracovně-pastoračním pobytu ve východoněmeckém přístavním městě Wismaru i první ekumenické zahraniční kontakty.

Po odchodu do nové diecéze potřebovali Hobzovi vyřešit svoji neutěšenou finanční situaci a snažili se sehnat farářské místo i pro manželku Libuši. Na pomoc přispěchal královéhradecký biskup Josef Pochop. Libuše byla ustanovena do České Třebové a Radek začal dojíždět do Žamberka (pozdě-ji administroval i Nekoř a působil tam až do roku 1982). To už se blížilo období tzv. pražského jara, které církvím nakrátko umožňovalo renesanci duchovní péče o děti, biřmovance a mládež. Přijatelnějších podmínek využili i faráři Radek Hobza a Zdeněk Svoboda, kteří v roce 1966 začali s „rodinným“ tábořením svých a dalších dětí tří kolegů z Brna a Havlíčkova Brodu. Tábor opakovali i v létě 1967, kdy přijely i další děti z Liberecka. Na první dva tábory pak navázali společně s Josefem Špakem a Milenou Mikuleckou v letech 1968–1970 církevními tábory u farářky Zdenky Schubertové ve Zlaté Olešnici. Vedle sportovních her se zde malí táborníci seznamovali také s úseky biblické dějepravy, nikoli pouze vyprávěním dospělých, ale podle Komenského principu aktivity žáků „škola hrou“. Nešlo však o divadelní předvedení určitého textu, ale podle foglarovského způsobu táborové hry o prožívání některé starozákonní etapy nebo novozákonního podobenství formou konkrétních, často napínavých úkolů a soutěží. Mezi dětské účastníky táboření tehdy patřilo i pět pozdějších farářů včetně bratra biskupa Štěpána Kláska. V roce 1969 Radek Hobza rovněž navázal na studentská léta na HBF a společně s bratrem farářem Petránkem vedl lesní mládežovou brigádu v Potštejně. Zapojil se rovněž do dění kolem vnitrocírkevních rehabilitací – byl zvolen za člena diecézní rehabilitační komise, v Českém zápase publikoval text Otázky nad rehabilitací, který v církvi vyvolal značnou odezvu; účastnil se i obnovy Sokola.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se v církvi rozpoutala diskuse, zda má být k názvu církve přičleněna charakteristika „husitská“ – stalo se tak na VI. řádném sněmu v roce 1971. Radek Hobza patřil mezi poměrně početnou skupinu duchovních, kteří se vyjadřovali proti doplnění názvu církve touto charakteristikou. Své stanovisko vyjádřil v obsáhlé studii na toto téma, která byla otištěna v roce 1969 v Theologické revui č. 1 a 2. Ve shodě s profesorem Kaňákem se postavil i proti vystoupení naší církve z IARF. V sedmdesátých letech se jako člen sněmovního liturgického výboru podílel na úpravách Farského liturgie – později se účastnil polemiky o častém vysluhování večeře Páně –, pracoval na Kaňákově bibliografii, která vyšla jako soukromý tisk v nákladu asi 300 kusů v roce 1976, připravoval si materiály k napsání své disertační práce na téma Řád a kázeň při večeři Páně v české reformaci. Práci po úspěšném složení rigorózních zkoušek obhájil v roce 1982 a ve vinohradském sboru mu byl slavnostně udělen doktorát teologie.

Na podzim 1982 nastoupil bratr farář Hobza za nově zvoleného královéhradeckého biskupa Jaromíra Tučka do Pardubic, v následujícím roce se zde nerad – jak sám zdůrazňuje – stal předsedou pardubického okrsku. Mimo běžnou duchovenskou službu v náboženské obci, která zahrnovala i zdaleka ne obvyklou pravidelnou sobotní duchovní péči o děti, zde do farářského řemesla zasvěcoval praktikující bohoslovce Jaroslava Hrdličku, krátce i Tomáše Buttu. Inspirován osudem svého otce se začal zabývat odbojovou činností a perzekucí věřících královéhradecké diecéze v době nacistické okupace. Výsledek jeho studia byl otištěn v roce 1985 v Theologické revui č. 6. V devadesátých letech toto téma rozšířil a v roce 1997 o něm přednášel na konferenci

„Rok 1942 v českém odboji“ (příspěvek otištěn ve stejnojmenném sborníku pod názvem Církev československá (husitská) v odboji do roku 1942). Tváří v tvář byl v roce 1984 poprvé také konfrontován s příslušníky Státní bezpečnosti (StB), když musel absolvovat výslech na jejich služebně. Svodům odolal a o výslechu navíc informoval svého biskupa, což také příslušníkovi StB předem oznámil. Přelomový rok 1989 prožíval bratr farář stále v Pardubicích.

Ještě před listopadem mu bylo povoleno vydání jeho biblické hry Životem Pána Ježíše, kterou potom rozesílal zájemcům do náboženských obcí. Bezprostředně po 17. listopadu 1989 se opět zapojil do obnovy Sokola, účastnil se i demokratických změn v naší církvi, když byl zvolen do přípravného výboru obnovené Jednoty duchovenstva. V březnu 1990 žádal, aby na nastávající generální synodu byli pozváni z politických důvodů dříve vyobcovaní duchovní i faráři působící mimo službu. Snažil se využít nové možnosti pastorace a začal docházet do pardubické věznice. Věnoval se přednáškové činnosti na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, kde vedl seminář o křesťanství a jeho historickém vývoji. Po inkorporaci naší fakulty pod Univerzitu Karlovu obdržel jako doktor teologie společně s dalšími absolventy HBF osvědčení, že je konečně oprávněn užívat akademický titul magistr.

To už se blížil k šedesátce a nástupu do starobního důchodu, který po sedmatřiceti letech služby činil 2 189 Kč. Nadále sloužil v Pardubicích, ke kterým mu od počátku devadesátých let přibyla Čáslav, kam se s manželkou v roce 1999 přestěhovali. To už začal působit jako duchovní při královéhradecké diecézní radě a kromě Pardubic a Čáslavi vypomáhal i v náboženských obcích Přelouč, Světlá nad Sázavou, občas i jinde, kam ho Pán zavolal. K tomu pravidelně publikoval v církevním tisku, účastnil se ekumenických setkání Kruhu duchovních tradic českých dějin, později i Literárně-historického odboru pražské diecéze (setkáváme se zde dodnes a vždy obdivuji připravenost, s jakou bratr farář na jednání přichází), účastnil se setkání Věrné gardy, cvičil a vypomáhal v Sokole, ve volných chvílích cestoval. Na svoji církev nezapomínal a nezapomíná ani hmotnými dary, protože církev, která nás nic nestojí, za nic nestojí. Svou mysl otevřel i novým technologiím, a ačkoli se zpočátku vzpíral, využívá dnes běžně počítač i internet, nezapomíná však ani na krásu psaného slova, takže mám od něho doma schováno i několik ručně psaných dopisů.

A tady se kruh začíná uzavírat. Byl to totiž právě bratr farář Radek Hobza, který patřil k jednomu z mála ochotných spolupracovníků, rádců a podporovatelů při mé snaze o odkrývání osudů našich bratří a sester, kteří si v období nacistické okupace a komunistického režimu uvědomovali, že království Boží je královstvím ponížených, vyděděných, chudých, lačných a žíznících, a byli pro to ochotni přijmout i cestu kříže. Za mě i za tyto věrné a ryzí služebníky, kteří přenesli naši církev dobou nacistického a komunistického temna, bych chtěl bratru faráři podě-kovat. A jsem vděčný, že v sobě bratr Radek ucítil hlas Božího volání k církevní službě a v mnohém tak našemu společnému dílu prospěl. Ale především podě-kujme našemu Pánu, že nás i bratra faráře přes naše selhávání a klopýtání obdarovává svou milostí a dodává nám nových sil. Díky, Pane.

Martin Jindra, převzato z ČZ 14/2012