ZÁZRAČNÉ UDÁLOSTI PURÍMU - Královéhradecká diecéze

Gemara k talmudickému traktátu Taanit praví, že začátek měsíce Adar by měl každému přinést prožitek radosti, protože v tomto období se odehrály

ZÁZRAČNÉ UDÁLOSTI PURÍMU

Starý rabínský bonmot zní: „Víte jak shrnout celý obsah Megilat v jedné větě?“ Odpověď na tuto otázku je: „Pokusili se nás zabít. Neuspěli. Pojďme jíst a pít.“

Středem Purímu je výnos perského krále Achašveroše (Xerxa), nařizující vyhladit všechny Židy- včetně žen a dětí. Z knihy Ester víme, že strůjcem tohoto výnosu byl uražený vysoce postavený ješita Haman. V traktátu Megila (10 traktát řady Moed- svátky- Mišny) se říká, že „Haman se velmi radoval, že los padl na měsíc adar. Řekl: Můj los padl na měsíc, kdy zemřel Mojžíš“. Z jeho pohledu se zdálo logické, že měsíc smrti význačného vůdce Židů- Mojžíše- je nejvhodnější dobou pro naprosté zničení celého židovského národa. Ale Haman si neuvědomil, že Mojžíš ve stejném měsíci- dokonce dni- nejen zemřel, ale i se narodil. Z rabínského pohledu na smrt jako přerušovatelku nebo završovatelku životního cyklu to dokazuje, že Mojžíš dokonale využil Adonem mu daný životní potenciál a jeho smrt tak nebyla přerušením procesu darování Tory a cesty do svobody, ale tento proces završila. A tím byl den Mojžíšovy smrti i dnem nového začátku, , nastartovaného Adonovým zásahem, kterým se události, popsané v knize Ester, obrátily proti strůjci těchto úkladů. Z knihy Ester víme, že místo Mardokeje a židů byl zlikvidován Haman a všichni jejich nepřátelé. Klíčovou otázkou se stává dotaz proč vlastně Hospodin zachránil židy, kteří opakovaně porušovali jeho vůli.

Jako odpověď na tento dotaz Gemara traktátu Magila (rozlišovat Traktát od Sefer Megila ) cituje knihu Ester 8,16 :“ le jehudim hajta ora vesimcha vesason vikar “ čili: „židům vzešlo světlo, radost, veselí a uznání,“ což Gemara vysvětluje tak, že po zázraku Purim šli židé do sebe, učinili pokání a navrátili se k Toře, která je or (= světlem) a simchou (= radostí). Uvedené sason(veselí) je obřízka a vikar(uznání) představuje příkaz tfillin. Autority tvrdí, že před zázrakem Purím byli Židé vlažní ve víře a neplnili ani příkaz tefilin. Ke změně přístupu Židů k přikázání došlo po zázraku Purím. A tento obrat lidu v přístupu k základním principům víry spojuje Purím s Velkým dnem smíření- Jom Kipur. Pražský Maharal patří mezi ty, kteří zastávají názor, že tento den může být chápán jako Jom ki – Purim (Den jako Purim). Zdánlivě to vypadá tak, že tyto dva dny jsou vzájemně naprostým protikladem: Jom Kippur je nejvážnějším dnem roku, během kterého se Izrael postí a modlí se za odpuštění hříchů a smíření s Adonem, zatímco Purim je den radosti, hodování, požitků a fyzického potěšení. A přesto se Maharal ptal, co má Jom Kipur společného s Purim? A odpovíděděl si že Jom Kipur je dnem, ve kterém Izrael plně aktivuje svůj duchovní a duševní potenciál, činí pokání a snaží se docílit odpuštění svých hříchů. Během Jom Kipur se věřící snaží porozumět svému vztahu k Adonovi; přemýšlí o Jeho velikosti a své nicotnosti. A během svátku Purim si Izrael uvědomuje Adonův zvláštní vztah k němu. Plně si uvědomuje , že Adon neušetřil vyvolený lid od genocidy pro jeho zbožnosti. A už vůbec ne pro jeho zásluhy, ale protože jde o jeho děti, jeho lid, mající k Němu zvláštní vztah. Během Jom Kipur má Izrael možnost blíže porozumět svému vztahu k Adonovi a přesně tak má tuto možnost i v průběhu svátku Purim. Na Sinaji byli Židé donuceni přijmout Toru za neustálého hromobití, doprovázejícího hrozbu, že budou vyhlazeni. A v knize Ester je psáno že Židé „kimu vekiblu“ – naplnili a přijali – rozuměj:Toru. To znamená, že po Purimových událostech zachráněný lid znovu potvrdil přijetí Tory. Rabíni odvozují, že na Purim židovský národ přijal Toru z lásky k Adonovi a ne z obavy z trestu. Právě o Purimu Židé zakusili, že se o ně Adon stará a z vděčnosti a lásky k Němu znovu přijali Toru. Toto uvědomění si Adonova láskyplného zásahu do dějin je důvodem ke konání mnohdy bouřlivých oslav..

Letos, t.j roku 5779 od stvoření světa, začíná svátek Purim zítra- 21.3.2019 po Kr.

Svátek Purím však není pouze jednodenní záležitostí: předchází jej šabat Zachor, letos připadající na 15.březen. Tento šabat je druhým z tzv. Čtyř mimořádných šabatů, kdy se krom týdenní pasáže Tory ještě čte úryvek z Dt 25:17-19, zdůrazňující příkaz „pamatuj (zachor), co ti učinil Amalek“. Původní Amalek byl Ezauovým vnukem, jenž krátce po vstupu do Zaslíbené země poprvé zaútočil. Území Amalekitů nebylo součástí Zaslíbené země, takže dle rabínů nebyla motivem tohoto útoku obava z ohrožení, ale zděděná Ezsuovská nenávist. Uvedený text Dt- tzv parašot zachor-se před Purimem čte proto, že Haman byl Amalekita a purimový zázrak byl tak osvobozením od Amaleka. Stojí za pozornost, že nad jedním z Hamanových předků, Agagem, se slitoval král Saul a ač jej měl zabít v bitvě, tak to neudělal.(1. Sam 15,2-9) Dle tradice Agagova žena později porodila, takže rodová linie nenávisti pokračovala a po staletích se v této rodině narodil Haman. Z toho plyne, že Saulovo slitování, stojící v rozporu s Adonovou vůlí, tak později málem zavinilo vyhubení Izraele.

Den před Purímem je držen Esteřin půst, letos připadající právě na dnešek.(20.3.) Je držen od 5.04 hodin ráno do začátku Purimu. Tento postní den připomíná třídenní půst, který královna Ester vyhlásila pro Židy v Súsách před tím, než požádala krále o slyšení: „Ester dala odpověď Mordokajovi: „Jdi, shromáždi všechny židy, kteří jsou v Šúšanu, a postěte se za mne. Nejezte a nepijte po tři dny, v noci ani ve dne. Také já a mé dívky se budeme takto postit. Potom půjdu ke králi, třebaže to není podle zákona. Mám-li zahynout, zahynu.“ (Est 4, 15.16) Esteřin půst se původně nepřipomínal těsně před svátkem Purim: během dne 13. adaru bylo zakázáno se postít proto, že na tento den připadala připomínka vítězství z roku 165 Ante. Dle traktátu Tana´aním (posty) v ten den porazili makabejští mnohem početnější armádu, vedenou Nikánorem, vojevůdcem seleukovského krále Antiocha IV Epifana, ( vládl v letech 175-164 Ante- 2. Makk 4:14–15). První zmínka o Esteřině postním dni před Purimem, 13. adaru, je až z 8. století. Je zde odkaz na výrok gaona Šmu’ela b. Jicchaka, že třináctý den měsíce adaru je dnem veřejného shromáždění (Meg 2a) a na biblický verš Est 9, 16.17 (“ I ostatní židé v krajinách králových se shromáždili, aby se postavili na obranu svých životů a zajistili si klid od svých nepřátel…… Bylo to třináctého dne měsíce adaru a čtrnáctého dne byl klid. „) s vysvětlením, že účelem shromáždění 13. adáru byla veřejná modlitba a půst.

Gemara talmudského traktátu Chulin 139b se ptá, kde je v Tóře náznak o Ester? Odpovědí je Dt 31,18: „A já skryji, zakryji (הסתר אסתיר – haster astir) svou tvář onoho dne pro všechno zlo, jehož se dopustil, když se obrátil k jiným bohům.“ Talmud tím chce říci, že doba Mordechaje a Ester byla obdobím „skrytí Boží tváře“, kdy lidé jaksi necítili skutečnost, že Bůh řídí svět. Byli v rozpacích, ztráceli rozvahu a nevěděli, jak mají reagovat. Zdálo se jim, jakoby Hospodin před nimi „skryl svou tvář“ a přenechal svět na pospas „náhodným silám“.
Podobně je tomu i s příběhem o královně Ester, Mordechajovi a záchraně Židů z pařátů Hamana, potomka amáleckého krále Agaga ( odtud dle rabínů vyrůstá ona iracionální nenávist k Židům, kterou v sobě mají Amálekovi potomci po všechna pokolení – a nejde pouze o jednoho ješitu , uraženého tím, že si někdo dovolí se mu neklanět ).
Svátek má krom folklorních pasáží 4 přikázání, která má věřící Žid plnit – všechna začínají v hebrejštině na „מ – M:
1. Mikra megila – Číst biblikou knihu Ester hebrejsky: Jde tudíž o MEGILAT ESTER a nikoli o Knihu (sefer) Ester. Liturgicky je megilat čten dvakrát. Poprvé na počátku svátku – ve středu večer a podruhé na P.urim dopoledne, tedy ve čtvrtek 21. března. Tohoto čtení Esteřina svitku jsou povinny se zúčastnit i ženy, neboť díky ženě-královně Ester a její odvaze byli Židé zachráněni. Pokud žena nemůže z jakéhokoliv důvodu být přítomna čtení svitku v synagóze, manžel je povinnen jí svitek přečíst doma. Tento úkol může zastat každý muž starší třinácti let (bar Micve)
2. Mišloach manot iš l’reehú– Posílat porce jídla druh druhu. Minimálně musí být poslány dva druhy jídla, neboť slovo „mana“ je v množném čísle „manot“. Důležité je vědět, že muž předává šlachmónes ( jak se těmto jídlům říka v aškenázkém jidiš) muži a žena ženě, aby nevznikla nežádoucí interpretace. Šlachmónes jsou roznášeny ve čtvrtek dopoledne. O praktickém plnění tohoto příkazu napsal úsměvnou povídku spisovatel Šalom Alejchem
3. Matanot l’evjonim– Dárky chudým. Zde se jedná o poskytnutí peněžního daru alespoň dvěma chudým Židům: je zde uvedeno slovo „evjonim – chudí“ což je plurál slova „evjon- chudý“ Peněžní dárek má umožnit chudému souvěrci, aby si mohl dopřát purimovou hostinu jako ostatní majetnější Židé. Příkaz se vyvinul jako významná dárcovská událost jejíž plnění je závazné pro každého- takže jí plní i ti, kteří jsou závislí na milosrdenství.
4. Mište Purim – Purimová hostina, t.j. slavnostní purimový oběd. Neměla by chybět velká chala-barches a na jakýkoli způsob upravené krůtí maso, neboť v Esteřině svitku se uvádí, že král Achašvéroš vládl od Indie – (Hodu) až po Etiopii. Slovo „Hodu“ znamená nejen Indii, ale také krůtu – krocana. (Podobu najdeme v ruštině: indějka-krůta). Zde jsme se již dostali k židovskému folkloru, kde je purimový seder velmi rozpracován. Kromě těchto dvou předepsaných jídel nesmí chybět dostatek dobrého vína či ještě něčeho tvrdšího, aby se věřící náležitě uvolnili a byli mnohem veselejší mysli, než ve všední dny.

Po svátku Purim následuje Třetí ze čtyř mimořádných šabatů: je šabat Para. (připadne-li Purim na čtvrtek jako letos či pátek je takto chápán druhý šabat po Purim- t.j. Letos jde o 29.3.)). V tento šabat se krom oddílu, připadajícího na něj dle postupného čtení Tory čte i oddíl z Nu 19:1-22, o para aduma (červené krávě), který uvádí postup jimž se lidé očišťovali z rituální nečistoty, způsobené dotykem s mrtvým tělem. Čte se proto v tuto roční dobu, že Židé byli povinni se očistit, než se vydali do Jeruzaléma na první ze tří poutních svátků-Pesach. V haftaře (Ez 36:16-38) je mj. verš „pokropím vás čistou vodou a budete očištěni. Od všech vašich nečistot a od všech vašich hnusných model vás očistím“ (36:25) Je tu paralela hřích-nečistota, smíření (odpuštění)- čistota. Svoboda vůle v morálních věcech je první a nezastupitelnou podmínkou k vyšší úrovni života, požadované Tórou. Víra ve svobodnou vůli je však nahlodávána tím, že se člověk nemůže vyhnout smrti a je omezen silami přírody- jestliže člověk jako vše podléhá smrti, není morální svoboda jen iluze, zakrývající příkaz „musíš“? Není Boží morální zákon se svým požadavkem očištění a svatosti nepochopitelný? Hřích se však nepodobá jen smrti, ale i znečištění, jež se smrtí souvisí. Hříšník je ve vleku svých žádostí a ztrácí duchovní kontrolu nad tím, co dělá, fyzické rozkoše přemohly jeho duchovní já a tím zabily nejcennější část jeho života. Když Adon člověku odpustí hříchy, daruje mu nové srdce a ducha- naplní ho čistotou, tj. stavem mysli, kdy je člověk pánem svých skutků. Živý (čistý) člověk používá své tělo, jak uzná za dobré, je to jeho nástroj; hříšník, jenž se vrátil do stavu čistoty, tedy znovu dosáhl života a svobody.Povinnost číst o čtyřech mimořádných šabatech další část z Tóry je rabínské stanovení, ale podle některých rabínských autorit pochází povinnost číst o purím i část Zachor a Para přímo z Tóry.

Mnohé rabínské autority ptají, zda věřící Žid má skutečně povinnost se o svátku Purím opít do němoty. Zatímco na Pesach halacha jasně stanoví čtyři poháry vína, na Purim je stanovena nejasná povinnost přestat pít včas a tak zabránit: „nerozeznání mezi prokletím Hamana a požehnáním Mordechaje, případně Hospodina “ Mohlo by se totiž stát, že ožralý mozek by vyprodukoval žehnání Hamanovi a prokletí Hospodinovo. Talmud zde užívá zvláštní sloveso LIVESUMEJ, které vychází ze stejného kořene jako BESAMIM – vonné koření. Má tedy člověk pít tak, aby opití se cítil? Nebo aby z něj bylo cítit? Stačí jen jeden doušek? Komentáře tvrdí, že právě kvůli tomuto problému Adon v celém svitku vystupuje pouze zkrytě: mohlo by se stát, že opilý se splete a místo proklínání Hamana bude proklínat Adona… Rabíni řeší i problém, zda je rozdíl mezi porážkou zla a vítězstvím dobra… Významné autority (1) poukazují na to, že s Purimem jsou spojeny ony uvedené čtyři neoddiskutovatelné povinnosti (dopolední hostina, večerní a ranní četbua Megily Ester, podarování chudých a pohoštění přátel ) a upozorňují, že by bylo škoda se večer opít tak, aby slavící na RADOST TĚCHTO POVINNOSTÍ zapomněli. Zvyku 4 pohárů se týká vyprávění Midraše:. Když Noe začal po potopě světa s výsadbou vinice, přišel k němu ďábel a zeptal se: „Co to sázíš?“ Noe řekl: „Hrozny. Je to ovoce, ze kterého se vyrábí nápoj zvaný víno, který rozradostňuje srdce člověka.“Ďábel se zeptal: „Chtěl bys, abychom ho, já a ty, zasadili společně?“ Noe řekl: „Tak dobře.“Ďábel postupně přivedl čtyři zvířata: jehně, lva, opici a prase. Všechny je obětoval a jejich krví zalil vinici. A od té doby, když člověk vypije jednu sklenici vína, chová se jako jehně, je pokorný a mečí. Když vypije dvě, stává se mocným jako lev. Když tři, je jako opice, skáče,

(1) (Masimonides, Nachmenides, ben Becelel etc.) běhá a tančí. Když vypije čtyři, je jako prase, válí se v bahně a odpočívá v odpadcích. (Midraš Tanchuma, Noach, 13) Malá perlička: Na šabat svátku Pesach je čten svitek Píseň písní, o šabatu Šavuot (Týdnů) zní svitek Rút , při šabatu půstu 9. avu je čten svitek Pláč Jeremjášův, na šabat svátku Sukot se čte svitek Kazatel . Po čtení těchto svitků zní modlitba za zemřelé – tak zvaný Kadiš. Při čtení 5 svátečního svitku, kterým je právě svitek Ester – t.j. O svátku Purim se modlitba za zemřelé neříká. Proč? Protože Amálek nezemřel. A dle věřících Židu žije nenávistný Amálek v každém pokolení. Pesachová hagada uvádí, že v každém pokolení povstanou Amalákovci proti Židům, ale Adon své věrné vždy zachraňuje. Dle rabínů tento pozemský boj o přežití nakonec dopadne tak, jako kdysi v dávné Persii a Adonovi věrní budou oslavovat své vítězství. A dál: jak dokládá Talmud v traktátu Megila (14a): tak zvaná perská generace, jíž se týkají události Ester, zažila zázrak srovnatelný jen s východem z Egypta,: „Opěvujeme-li osvobození z otroctví a zisk svobody, tím spíš se musíme radovat z nabytého života a záchrany před jistou smrtí.“ A přesto neustanovili rabíni jako součást oslav této události povinnost slavnostní modlitby Halel: Purimový zázrak se nestal v zemi Izrael. Ani ve chvíli hluboké radosti nezapomněli perští Židé na to, že žijí v galutu, v cizí zemi. Tolik k právě začínajícímu svátku PURIM. Snad jen dvě otázky: 1.) mohlo by se to všechno stát? Podle mnoha moderních vědců nemá purimový příběh žádný historický základ a celý je fikcí. To znamená, že žádný král Achašveroš v Persii nikdy nevládl, stejně jako by nebylo možné, aby si král celé říše vzal židovskou dívku, jako byla Ester, jejíž jméno nezmi-ňuje žádná jiná historická kronika. 2.) A ubírá to snad sdělení knihy Ester cokoli na síle jeho poselství: Pokusili se nás zabít, uspěli ve zničení životů mnoha našich předků, ale nikdy nezničili naši naději a nezlomili našeho ducha. Nikdy jsme nebyli poraženi jejich výhružkami, pomluvami a násilím. Doufám, že toto poučení je platné nejen pro Židy.

Aleš Jaluška

Slovník termínů:

Mišna je záznam ústní tradice judaismu. Obvykle má formu zapsaných výroků a pouček , židovských učenců období do 2. stol po Kr. Tzv. Tanaitů. Jako Mišna se označuje také celá sbírka těchto pouček, kterou dle tradice kolem r. 200 sestavil rabi Jehuda ha Nasi a která je označována také jako Šest pořádků Mišny (Šiša sidrej Mišna- zkráceně Šas (ש״ס‎‎). Samotné slovo mišna je odvozeno od kořene שנה – učit se, studovat, opakovat. Z toho se dá vyvodit, že jde o opakování ústní Tóry. Komentováním Mišny dalšími generacemi učenců vznikla Gemara, která společně s ní tvoří Talmud.

Mišna může být chápána jako 1.) Předmět tohoto studia – v konkrétním významu tradovaný (ústní) Zákon nebo učení jako celek (Tora še-be-al pe) – člení se do HALACHOT (ústní tradice právní povahy), MIDRAŠŮ (homiletických výkladů Tóry) a AGADOT (vyprávění, ústní tradice, nemajících právní charakter). 2.) V užším významu – Mišna = Halacha. Pak je tak označována ta část ústní tradice právní povahy, která nemá exegetický charakter (netýká se výkladu Písma), někdy je tato halacha označovaná v odborné literatuře jako „nemotivovaná“ – tj. halacha, která není přímo spojená s biblickým textem. Z tohoto důvodu jsou jednotlivá normativní právní ustanovení označována jako halachot a mišnajot.

Jako „otec Mišny“, je označován rabi Akiva, který systematicky uspořádal midraš (halachy), halachot (mišnajot) i agadot. Juda haNasi o něm řekl: „Ke komu lze přirovnat rabi Akivu ben Josef? K dělníkovi, který vzal koš a vydal se ven. Našel pšenici a dal ji do koše, našel ječmen a dal dovnitř, našel špaldu a vložil do koše, i čočku. Když doma začal odříkávat požehnání, už jen tím oddělil pšenici…a stejně rabi. Akiva uspořádal celou (ústní) Tóru“ Tradice mu přisuzuje podíl na zařazení Písně Písní do židovského kánonu Bible. Podle rabínské tradice řekl na koncilu v Javne: „Neboť na světě není nic, co by se vyrovnalo dnu, ve kterém dostal Izrael Píseň písní. Něboť všechny texty jsou svaté, ale Píseň písní je svátostí nejvyšší.“ K tomu pak dodal varování: „Ten, kdo zazpívá kvůli pobavení tu píseň, jako kdyby šlo o odrhovačku, nebude mít místo v příštím světě.“

Gemara obsahuje rabínské komentáře a rozbory Mišny. Jméno je odvozeno od kořene גמר, které znamená hebrejsky „dokončil“ a aramejsky „studoval“. Poté co rabi Jehuda ha Nasi (cca 200 po Kristu.) provedl konečnou úpravu textu Mišny, byl tento text důkladně studován mnoha generacemi rabínů v Babylonii a v Izraeli. Jejich rozpravy byly zapsány do řady spisů, z nichž vznikla Gemara, která spolu s Mišnou tvoří Talmud.

Protože existují dvě různé Gemary, existují také dva Talmudy: JERUZALEMSKÝ (hebrejsky: תלמוד ירושלמי, „Talmud Jrušalmi“), a BABYLONSKÝ (hebrejsky: תלמוד בבלי, „Talmud Bavli“), odpovídající jeruzalémské a babylonské gemaře; Mišnu, psanou hebrejsky, mají oba Talmudy téměř totožnou. Jeruzalémská gemara je psána západoaramejsky, Babylonská gemara je psána východoaramejsky. V obou se ale nacházejí hebrejsky psané části- jedná se o tanaistické pasáže, obsahující buďto citace z Mišny, nebo zvláštní výroky nazývané barajtot (stojící vně, rozuměj: vně Mišny).

Základní jednotka Gemary se naývá sugja, (pl. sugjot) – záležitost, téma. Sugja může být velmi krátká – může sestávat z výkladu jediného slova Mišny; může být také velmi dlouhá a velmi komplikovaná. Může se i stát, že se sugja rozdělí na dvě nebo více menších, dílčích sugjot.

Tfilin od tfila, doslova modlitba) jsou modlitební řemínky a jsou jedním z nejstarších znaků judaismu. Jsou používány při ranní modlitbě Někdy jsou nesprávně označovány také jako fylaktéria (přes pozdnělatinské phylacterium z řec. phylacterion ochrana, záštita, amulet), což je však pejorativní a nesprávné pojmenování křesťanského původu. Jsou tvořeny dvěma malými černými krabičkami (batim, doslova „domečky“), ve kterých jsou malé pergamenové svitky s pasážemi z Tóry. Každá z krabiček je upevněna na dlouhém černém koženém řemínku (recu’a, pl. recu’ot), kterými se jedna tfilin šel jad-.připevňuje na ruku. Druhá- tfilin šel roš- se připevňuje na hlavu.

Obě tfilin obsahují verše Exodu 13,1-10 a 11-16 a texty Deuteronomia 6,4-9 a 11.13-21

Ženy nejsou povinny nasazovat si tfilin. Bab. Talmud- traktát Eruvim 96a- sice ženám používání tfilin umožňoval a dle legendy je používala Saulova dcera a Davidova žena Míkol. Stejně tak je o mnoho století později používaly Rašiho dcery. Mladší vrstvy talmudu však tuto praxi nedoporučovaly a pozdější- zvláště aškenázské autority- jí dokonce zakázaly Traktát Eruvin: druhý z řady Mo´ed- „řád stanoveného času, t.j. svátků.

Megilat ta´anit – Postní svitek- krátký aramejsky psaný spisek,sepsaný asi v 1.stol po Kristu. Vypočítává 35 dní, v nichž se Izraelitům staly radostné události, a v nichž se proto nesmí postit a oplakávat mrtvé. Tyto radostné události se staly asi během 500 let od doby Ezdráše a Nehemiáše po Caligulovu vládu. Mnohým z těchto antipostních dní chybí historický podklad. Mezi oněch 35 slavnostních událostí, uvedené v Megilat ta’anit se mimo jiné řadí Chanuka, Purím, Tu be-av; zároveň však třeba také dny, jež se později staly postními (Půst Gedaljův a Půst Ester). Většina ustanovení Megilat ta’anit se dodržovala do 3 stol po Kr. Dodnes se udržely jen příkazy spojené se svátkem Roš chodeš, s Chanukou a s Purim.

ČTYŘI ŠABATY (Čtyři zvláštní čtení z Tóry) V měsících adar a nisan jsou čtyři šabaty, kdy je kromě pravidelné týdenní části z Tóry čtena ještě další její část. Podle přidaných čtení mají šabaty své názvy: Šabat před roš chodeš adar (začátek adaru, v židovském přestupném roce to platí pro začátek 2.adaru,) se nazývá šabat Šekalim, protože se čte odstavec z Ex 30:11-16 o dávání půlšekelu ( tyto prostředky sloužily k zakoupení společných chrámových obětí během roku). Čte se proto, že půlšekely se vybíraly právě v tomto období (letos byl šabat Šekalim 17.2., tedy minulý šabat). Úryvek dává také morální naučení- Žid prokazuje svou hodnotu a postavení v národu tím, že má podíl na udržování Chrámu a jeho obětech. Haftara z 2Kr 11:17-12:17 nám ukazuje, jak důležité .bylo toto téma pro duchovní a politický obrat v judském království.

Šabat před svátkem Purim (2019: 15.3.) je šabat Zachor, kromě týdenní paraši se čte ještě úryvek z Dt 25:17-19, zdůrazňuje se příkaz „pamatuj (zachor), co ti učinil Amalek“. Původní Amalek byl vnukem Esava (Ezaua), jenž zdědil nenávist svého předka k židovskému národu, takže již krátce po Exodu jej poprvé napadl. Napadení se stalo symbolem proradnosti, neboť území Amalekitů nebylo součástí Erec jisrael a motivem útoku tedy nebyla obava z ohrožení, ale jen nenávist. B-h přikázal Izraeli, aby pamatoval na boj s Amalekitskými až do jejich zničení. Čte se proto před Purim, že jeden z hlavních aktérů purimového příběhu (viz kniha Ester)- ničemný Haman, byl Amalekita a purimový zázrak tak byl osvobozením od Amaleka. Stojí za pozornost, že nad jedním z Hamanových předků, Agagem, se (chybně) slitoval král Saul: měl Agaga zabít v bitvě, ale neudělal to. Agagova žena později otěhotněla (a rodová linie tak pokračovala, až se po staletích zrodil Haman)- Saulovo slitování tedy vedlo později málem k vyhubení Izraele Hamanem; dědičkou Esavovy nenávisti k Židům se pak v daleké budoucnosti měla stát Římská říše. Dějiny ukazují, že boj s Amaleky je stále aktuální.

Třetím šabatem je šabat Para následující po svátku Purim (připadne-li Purim na čtvrtek( r.2019) či pátek, je to druhý šabat po Purim- (2019: 29.3.). Čte se oddíl z Nu 19:1-22, o para aduma (červené krávě), který uvádí postup jimž se lidé očišťovali z rituální nečistoty, způsobené dotykem s mrtvým tělem. Čte se proto v tuto roční dobu, že Židé byli povinni se očistit, než se vydali do Jeruzaléma na první ze tří poutních svátků-Pesach. V haftaře (Ez 36:16-38) je mj. verš „pokropím vás čistou vodou a budete očištěni. Od všech vašich nečistot a od všech vašich hnusných model vás očistím“ (36:25) Je tu paralela hřích-nečistota, smíření 3 (odpuštění)- čistota. Svoboda vůle v morálních věcech je první a nezastupitelnou podmínkou k vyšší úrovni života, požadované Tórou. Víra ve svobodnou vůli je však nahlodávána tím, že se člověk nemůže vyhnout smrti a je omezen silami přírody- jestliže člověk jako vše podléhá smrti, není morální svoboda jen iluze, zakrývající příkaz „musíš“? Není B-ží morální zákon se svým požadavkem očištění a svatosti nepochopitelný? Hřích se však nepodobá jen smrti, ale i znečištění jež se smrtí souvisí. Hříšník je ve vleku svých žádostí a ztrácí duchovní kontrolu nad tím, co dělá, fyzické rozkoše přemohly jeho duchovní já a tím zabily nejcennější část jeho života. Když B-h člověku odpustí hříchy, daruje mu nové srdce a ducha- naplní ho čistotou, tj. stavem mysli, kdy je člověk pánem svých skutků. Živý (čistý) člověk používá své tělo, jak uzná za dobré, je to jeho nástroj; hříšník, jenž se vrátil do stavu čistoty, tedy znovu dosáhl života a svobody.

Čtvrtým šabatem je šabat před roš chodeš nisan, zvaný šabat HaChodeš. Čte se oddíl z Ex 12:1-20, popisující přípravy na pesachovou oběť v Egyptě. 1.nisan vždy zůstane pro Židy významným dnem, neboť je to den, kdy lid obdržel první Boží příkaz jakožto národ: příkaz posvětit nový Měsíc. Tímto příkazem dal Bůh národu moc nad časem. Od této chvíle existoval kalendář, a jeho cyklus svátků mohl existovat jen když tribunál učenců vyhlásil nový měsíc. Je to víc než kontrola nad počítáním času a praktickými důsledky ve věcech tohoto světa; představuje to možnost obnovení. Měsíc je symbolem židovského národa, protože Měsíc mizí, ale opět dorůstá až k předešlé plnosti. To dává stálou naději, že jakékoli utlačení Izraele je vždy jen dočasné, Izrael nikdy nezmizí z historie světa. Měsíc se vždy znovu vrací a Izrael jej Tórou posvěcuje, neustále obnovuje svou vitalitu, stále prokazuje svou schopnost být nositelem proroctví o vykoupení a vyšším duchovním světě. Povinnost číst o zmíněných čtyřech šabatech další část z Tóry je rabínské stanovení, ale podle některých rabínských autorit pochází povinnost číst část Zachor a Para přímo z Tóry.

TRAKTÁT CHULÍN: ( „Světské“-věci).Třetí traktát páté řady Mišny – kedáším- oběti. 12 kapitol. Porážka zvířat, zákony o kašrutu. Předpisy, týkající se masných a mléčných pokrmů.

Mléko a maso

Jednou z hlavních charakteristik kašrutu a celé židovské kultury je zákaz mísení masitých a mléčných potravin. Zákaz je vyvozován z nařízení Tóry „Nebudeš vařit mládě (kůzle) v mléce jeho matky“ (Ex 23, 19; 34, 26; Dt 14, 21). Celkem trojí opakování zákazu vyložili rabíni tak, že je zakázáno tepelně upravovat maso košer dobytka společně s mlékem, výsledný produkt konzumovat a je zakázáno z něj mít jakýkoli prospěch (není možné pokrm prodat nežidovi jako v případě nevely).

Pozdější rabínské omezení (gezera) rozšířilo z obavy před možným přestoupením zákona zákaz na mísení jakéhokoli masa (včetně drůbeže, ale ne ryby) a mléka nebo mléčných výrobků. Další omezení zahrnovalo rozdělení nádobí (příbory atd.) na mléčné a masité. Dnes se můžeme setkat s rozdělenými ledničkami, v izraelských hotelech také s dvojí kuchyní. Důvod pro rozdělení nádobí je ten, že každý pokrm, který je uvařen v nádobě, zanechává v této nádobě „chuť“ (ta’am). Tento ta’am pak mohou získat i pokrmy, které se vaří v nádobě později a tak dojít ke smísení masitého a mléčného ta’am. Ta’am není možné odstranit pouhým umytím, ale nádobí se musí „vykošerovat“ , čímž se zabývá celá kapitola traktátu Chulín.

Pokud se mléčný a masitý produkt smíchá, je považován za trejfe a je zakázáno jej jíst. Výjimkou je když jedna z částí tvoří méně než 1/60 celého pokrmu (hypoteticky např. kdyby do 60 litrů masového vývaru nateklo méně, než 1 litr mléka) a stalo se tak neúmyslně nebo se tak stalo v tak malém množství, že si toho nikdo nepovšiml a člověk, který jídlo konzumuje, o tom neví. Nádoby, ve kterých se vaří jak mléčné tak i masité výrobky rovněž nejsou košer a pokrm v nich uvařený je trejfe.

Je také zakázáno konzumovat masitý pokrm a ihned po něm konzumovat pokrm mléčný, u některých mléčných výrobků (tvrdé sýry) platí toto pravidlo i naopak. Lhůta, která musí uplynout mezi konzumacemi, je různá. Podle nizozemského ritu jedna hodina, podle německého tři hodiny, podle východního (polského) musí uplynout hodin šest. Potraviny, které nejsou ani masitého ani mléčného původu, se označují slovem PARVE (פרווה) a mohou se konzumovat jak s mlékem, tak i s masem. Pokud je ale parve potravina uvařená např. v masitém hrnci společně s charif (potraviny pikantní a pálivé – cibule, česnek, některé druhy koření), získává charakter masitého pokrmu (charif má tu vlastnost, že ta’am „vytáhne“ z nádoby a přijme jej do celého pokrmu). Stejně tak je tomu v případě vaření v mléčných nádobách. Proto zbožní židé mají zvláštní nádoby i na parve. Parve jsou všechny potraviny rostlinného původu (zelenina, ovoce, houby), ovšem pouze za předpokladu, že byly zkontrolovány, zda neobsahují červy, hmyz apod. Mezi parve potraviny patří rovněž ryba a povolené druhy kobylek, které nejsou považovány za „maso“. Většina ortodoxních židů ale rybu s masem nejí nebo používá na obojí zvláštní nadobí, neboť následují talmudickou tradici, podle které je nevhodné pro zdraví člověka konzumovat maso a rybu zároveň. Slavná „Gefilte fiš“ není plněna masovou nádivkou. Parve je rovněž sójové mléko. Z živočišných produktů patří do kategorie parve vejce povolených ptáků a také med.

Během veřejného synagogálního čtení Megilot v synagoze, což se děje 54krát, shromáždění hlučí aby vymyzalo jeho jména. Tuto praxi zavedli aškenázští rabíní ve 12-13. století., realizující ta příkaz „vymažeš vzpomínku na Amaleka“ (Dt. 25,19). Původně bylo jméno Amalakova potomka Hamana na dvou hladkých kamenech, kterými židé o sebe klepalali tak dlouho, dokud jméno nezmizelo. Někteří věřící psali Hamanovo jméno na podrážky a když zaznělo jméno, šounohama o podlahu. Další metodou se použití hlučné řehtačky, nazývané ra’ašan (z hebrejštiny rašhed , „hluk“) V jidiš se řehtačka jmenuje grager . Někteří rabíni tento zvyk považují je za narušení veřejné bohoslužby, ale zvyk používat řehtačku zvláště v aškenázskýchsynagoze na Purimu zobecněl. Oproti tomu špaanělští a portugalští většinou saferdští rabíni tento zvyk jako za porušení dobrých mravů odmítají: považují jej za porušení dobrého mravu.

Gematrie: hebrejština nemá číslovky- každé písmeno má svou číselnou hodnotu-od 1 (alef) po 400(tav), takže každé slovo lze chápat jako početní úkol a hodnoty jeho písem sečít. Je jasné, že k výslednému číslu lze dojít různými seriemi čísel- všechna slova, mající stejnou číselnou hodnotu mají i stejný vnitřní obsah- a ten je nutno najít….

Zvyk maškarního nošení masek pravděpodobně vznikl mezi italskými Židy koncem 15. století. Tento koncept byl možná ovlivněn římským karnevalem a rozšířil po celé Evropě. Prvním Židem, zmínivším tento zvyk byl mahari Minz (d. 1508 v Benátkách). Zatímconěkteré autority měly obavu z možného porušení biblického zákazu mužům převlékat se do dámských oděvů, většinou autorit byl přijat konsensus, chápající převleky jako pomoc při divadelním znázornění Ester.

Jiné zdůvodnění masek při oslavě Purím: Je to způsob, jak napodovat Boha, který je během celého příběhu „převlečen“ za svědské události popsané v Purim.

Spálení Hamanovy podobizny

Již v pátém století je doložen zvyk pálit Hamanovu podobiznu na Purim. Tento zvyk byl populární během období gaonů (IX-X. Stol) a přetrvává až dosud. Nese prvky podobnost s upalováním Morény

PURIMOVÉ JÍDLO

Kreplach: knedlík, plněnný vařeným drůbežím masem nebo játky. Tvoří „náplň pod sváteční bujon“- čirý hustý drůbeží vývar. „Skryté“ maso uvnitř knedlíku slouží jako další připomínka příběhu Ester, neobsahujícího jedinou zmínku o Bohu.

Na Purim jedí aškenazští židé trojúhelníkové pečivo zvané „Hamantašen“ ( „Hamanovy kapsy“) nebo oznei Haman ( „Hamanovy uši“). Jde o PEČENÉ sladké vyválené těsto tradičně naplněné makovoui náplní, zbalené do trojúhelníkového tvaru..

Saferdští Židé jedí SMAŽENÉ pečivo zvané Orejas de Haman (Hamanovy uši), převážně plněné sušeným ovocem.

Na stole nechybí ořechy a semena, připomínající, že královna Ester na dvoře krále Xerxa neměla košer jídlo a proto n ic jiného nepozřela….

Jídel je velmo mnoho- popisuje je každá Židovská kuchařka. Snad nejobšírnější „Knihu o židovské kuchyni“ sepsala Claudia Rodenová – na 600 stranách obsahuje 800 receptů.