Den první
V pátek po poledni jsme se vydali z Prahy směrem na sever. Procestovali jsme snad polovinu republiky a slunce dávno zapadlo za obzor, než jsme dorazili do Betléma. Myslím ten Betlém v Janských Lázních, který je rekreačním střediskem naší církve.
Cesta byla sice dlouhá, ale vesele nám ubíhala, protože skupina mladých husitů se dokáže zabavit i v omezeném prostoru automobilu. Přivítalo nás přívětivé světlo, které zářilo z rozsvícených oken Betléma. Vše nasvědčovalo tomu, že celocírkevní setkání mládeže již začalo.
Bratr patriarcha zahájil setkání promluvou o cestě, protože téma celého setkání znělo“ Bůh jako cesta”. Setkalo se nás kolem 40 mladých lidí. Mezi účastníky byli i členové jiných církví nebo kamarádi, kteří se k církvi nehlásí. Ve víru ice breakerů – her, při kterých se lámou ledy a neznámí se stávají známými, jsme měli možnost si oživit jména přátel, které jsme roky neviděli. Také jsme se seznámili s novými kamarády, kteří přijeli z různých měst a kteří byli nejen z naší církve. Po večerním ztišení jsme využili volného času ke zpěvu a rozhovorům se starými i novými přáteli nad šálkem čaje nebo (ti zletilí z nás) v místní hospůdce.
Den druhý
V záři slunečních paprsků sobotního rána jsme (ne všichni, jen ten, kdo chtěl) probudili svá těla při rozcvičce a své duše (všichni, protože chtěli všichni) při ranní pobožnosti. Duchovní program celého setkání vedl bratr biskup Štěpán Klásek a organizační stránku měla na starost jeho dcera Františka. Po snídani, která byla tak vydatná, jako kdyby měla nasytit tým vrcholových sportovců, jsme se rozdělili do skupin a vydali se vstříc dobrodružství, které slibovala zážitková hra, kterou stejně jako celý zážitkový program připravil tým z Prostějova. V ulicích Janských Lázní jsme hledali různá místa a plnili úkoly, které se vázaly k historii tohoto města i k mottu celého setkání.
Hráči byli tak skvěle rozděleni do jednotlivých týmů, že se výborně doplňovali a každý člen týmu uplatnil při řešení úkolů svoji jedinečnost (věk, sílu, moudrost, zkušenosti).
Po výborném obědě a krátkém odpočinku jsme měli na výběr mezi dvěma variantami, jak strávit sobotní odpoledne. Ti, co si vybrali návštěvu lanového centra, zažili to, co ještě nikdy předtím a o tom zážitku ještě dlouho vyprávěli. Pod vedením školených instruktorů zakusili, jak je těžké překonat vlastní strach (nejen z výšky a hloubky), svěřit svůj život něčemu tak tenkému, jako je horolezecké lano, a skočit do prázdna…
My, kteří jsme se rozhodli zůstat v chalupě, jsme si zažili putování pouští a vyvedení z Egypta. Pod vedením duchovní, která se zabývá i pohybovou terapií, jsme pomocí tance, hudby a představ sestoupili do hlubin utrpení, kterému byl podroben Boží lid v Egyptě. Prošli jsme Rákosovým mořem i horkem pouště a putovali s Mojžíšem vstříc zaslíbené zemi. I tento prožitek v nás zanechal své stopy a přivedl nás k zamyšlení se nad vlastním životem, hodnotami a cíli.
Po večerní modlitbě se zpěvy z Taizé jsme si ještě dlouho do noci povídali o tom, co jsme ten den prožili, i o tom, kam směřujeme a jaké jsou naše sny. Při poslechu reggae, rozhovorech i zpěvech s kytarou utekl večer jako voda a my jsme se rozhodli, že nepůjdeme spát, protože jsme předpokládali, že nás za chvíli pořadatelé vzbudí k noční hře. Ale nestalo se tak…
Den poslední
Po téměř probdělé noci a asi hodině spánku jsme nakonec byli vzbuzeni asi v 5 hodin ráno, abychom se vydali na cestu… Putovali jsme tmou a chladem podzimního krkonošského rána. Mnozí z nás se mračili a bylo možné zaslechnout i polohlasné reptání. Nevěděli jsme, co je cílem naší cesty ani kudy povede. Překonávali jsme nástrahy temného lesa i krkolomné úkoly, které jsme se postupně dozvídali. Jak se rozednívalo, tak i naše cesta dostávala jasnější obrysy. Doputovali jsme až na sjezdovku nad Janskými Lázněmi. Poslední úkol, který jsme zde dostali, zněl: „Seřaďte se do týmů a připravte bohoslužbu.“
Jeden tým vymýšlel modlitby, druhý se staral o výzdobu bohoslužebného prostoru (sjezdovky), další tým připravoval hudební stránku. Jednalo se o znamenitou spolupráci. Nevím, jestli jsem se někdy ve svém životě účastnila tak časně ráno nedělní bohoslužby. Vlastně ani nevím, zda jsem někdy něco podobného zažila. Po téměř probdělé noci a strastiplném putování tmou chválit Boha při vycházejícím slunci (které bylo mimochodem schované za mraky), na sjezdovce v horách, za zvuku kytar a zpěvu spousty mladých lidí. Jak prosté a přitom tak působivé. Bůh jako cesta.
Závěrečné hodnocení celého setkání mládeže bylo znázorněno také jako cesta. Každý tým vytvořil umělecké dílo – cestu těmito třemi dny – ve kterém jsme mohli vypodobnit to nejzábavnější, nejpůsobivější nebo nejhodnotnější, co jsme zde zažili.
Co bude dál?
Po měsíci mi domů přišel dopis. Byl to krátký citát na ručním papíře, který jsme na setkání mládeže vyráběli. Psal ho zřejmě někdo, kdo se setkání účastnil se mnou. Netrápí mě, že nevím, kdo ho psal, protože dopis, který jsem psala já, dostal zase jiný účastník. Důležitý je však jeho text: „Loučení není důvodem ke smutku, ale nadějí na brzké shledání.“ A naděje na shledání se skvělými lidmi, které jsem v Janských Lázních potkala, dostává konkrétnější tvar.
Chystá se totiž další ročník celocírkevního setkání mládeže! Uskuteční se ve stejnou dobu – o víkendu od 30. září do 2. října. Tentokrát se bude konat v Brně na Lipové a jeho téma zní: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ Všichni mladí z církve i mimo ni jsou na setkání srdečně zváni! Vyhraďte si pro tuto akci místo ve svých diářích a nebudete litovat, stejně jako já nelituji, že jsem se vloni 1. října na „Boží cestu“ do Betléma vydala.
Kristýna Mlýnková, převzato z ČZ 13/2011