Kázání v Broumově 3.10. 2010 (Ef 4,17-5,2, Mt 22,1-14)
„S královstvím Božím je to tak“ – začíná Ježíš vyprávět podobenství, aby přiblížil svým posluchačům skutečnost, kterou Bůh zamýšlí pro své věrné.
S královstvím Božím je to tak, jako když král (rozuměj Bůh) vystrojí svatbu svého syna. Těžko si představit větší slavnost. O čem však Ježíš vypráví dál, to není ani trochu veselé.
Proč? Z důvodu, který nám připadá, že je proti všemu rozumu: Pozvaní hosté nepřijdou. Čím to? Co je odradilo? Anebo že by král mohl být tak zanedbatelný? Ale pozvání je ignorováno proto, že pozvaní se zabývají každý svou věcí až tak… až tak, že už na nic dalšího nedbají. Král jistě zval vybrané osoby, jenže jejich vybranost v dané chvíli nevybíravě selhává. Podobenství líčí dokonce kruté jednání pozvaných s posly, kteří pozvání vyřizují, a nakonec hněv krále, který nevděčníky tvrdě ztrestá. Král pak pozve ke svému stolu hodovníky už bez výběru – zlé i dobré.
Matoušovo podání chápe toto podobenství jako alegorii: první pozvaní – Boží lid – se vyloučili sami, když neposlouchali Boží volání skrze proroky. Také druhé zvaní, to Ježíšovo, a výzvy apoštolů vyšly naprázdno, pozvaní je bili a zabíjeli. Proto přichází Boží hněv a je zde zřetelná narážka na zničení Jeruzaléma v židovské válce roku 70. Těmi posledními pozvanými byli pak pohané. Kde selžou zbožní, jsou pozváni bezbožní. Kde jsou hluší vyvolení, tam král míní stolovat s hříšníky a duchovně zanedbanými.
Nežijte tak! – slyšíme varovná slova apoštola Pavla do Efezu: Nežijte jako ti, kdo ignorují pozvání krále. Nežijte podle svých představ, marných představ. – Ti původně pozvaní si dělali podle svého, jako by krále nebylo. Ne že by se neměli starat o svá pole, o svůj obchod, ale v čas králova zvaní měli všeho toho svého nechat. Měli být i uprostřed prací pohotoví, připravení, rozhodnutí poslechnout. Jenže oni si zůstali u svého!
Jak to napsal apoštol? Odcizení Božímu životu, v srdci zatvrzelí, otupělí, bezuzdní, chtiví hanebností – takoví jsou ti, kdo žijí podle svých představ. To není pouhá moralita, takový způsob života si člověka podá, když nedbá Boží vůle. Proto apoštol varuje dokonce i ty už v Kristu pozvané, křesťany v Efezu, aby neupadali do stejného selhání. Aby nezmarnili své životní možnosti.
Také apoštol – právě tak jako Ježíšovo podobenství – mluví o oblečení. A vypočítává to staré, v čem by už nikdo neměl vězet: lež, hněv, chamtivost až ke krádeži, špatná slova, tvrdost, zlobu, křik a utrhání. Snad je lepší být nahý než zahalený do takového „oděvu“ zloby: oděvu, jenž zastrašuje, zraňuje a ponižuje druhého. – Snadno vzpomeneme vyhoštěného účastníka svatby z Ježíšova podobenství. Těžko mohl být vystrojen do nějakého zvláštního úboru, když nepočítal s pozváním! Ale měl být čistý. Měl mít otevřené srdce pro dění, které mu bylo nabídnuto. Ježíš skutečně vyhledával a oslovoval lidi na okraji zájmu společnosti a nečekal od nich zbožný vzhled. Jedno jediné bylo zapotřebí: touha po změně života, touha po Božím slitování a milosrdenství.
Apoštol jakoby v paralele mluví o novém oděvu: o novém lidství – stvořeném k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. Mluví o laskavosti, milosrdenství a vzájemném odpouštění. O lásce, která jediná má moc všechno změnit.
Ježíšova podobenství jsou obrazy ze života, které odkazují k Boží skutečnosti. Když je slyšíme, mohli bychom se ptát, kam bychom do nich mohli sami vstoupit? Jaká postava a které jednání se mě týká nejspíše? Kam patřím já sám/sama? Pozvaní přece nejsou jen faráři, misionáři a ti, kdo jsou jaksi z povolání pověření mluvit o Božích věcech. Pozvaní jsme všichni. Ale vnímáme to? Slyšíme to? Uvědomujeme si, že se to pozvání týká skutečně nás? Neodvracíme se za svými věcmi? Čím vlastně žijeme? – svými záležitostmi, svými zájmy, svou zábavou, svým zdravím? Nescvrkli jsme se jaksi jen sami na sebe?
Anebo žijeme duchovním smýšlením, jak žádá apoštol? Hledáme, jaká je Boží vůle pro nás? Jsme na cestě následování Krista? Toho, který proměňuje životy, kdo neláme hůl nad ztracenými, ale vyhledává je a věnuje se jim? Máme srdce otevřené pro to, co k nám od Boha přichází?
Takové otázky vyrůstají z dnešního čtení Písma.
A často si je musíme připomínat, abychom se neminuli s evangeliem, abychom nepřeslechli Boží pozvání.