Kázání v Broumově, 2. neděle postní
Gn 22,11b-14, Mk 8,31-38
Zachraň se, kdo můžeš! SOS = Save our souls! (Zachraňte naše duše!) – To jsou známé výkřiky úzkosti, když jde o všechno. O co že jde, když se tak volá? Co znamená to všechno?
Abraham byl poutníkem celého Předního Východu starověku, měl určitě dostatečný majetek, který vždycky naložil na velbloudy a posunul se dál ze známa do neznáma. Být v těch pustinách bez velbloudů a stád ovcí tenkrát prostě nešlo. A přece, když mu šlo o všecko, nešlo o majetek! Jemu záleželo na pokračování – na rodu, na synovi, kterého se dočkal až ve stovce let.
Jenže pak dostal od Boha příkaz, aby ho obětoval. Zabil. To by skutečně ztratil všecko. A proč to měl udělat? Teď nechme stranou všechny výklady toho příběhu. Řekněme, že pochopil, že to má vykonat proto, aby neztratil Hospodina, aby se neztratil Hospodinu…
Vidíme, že se k tomu odhodlal a paradoxně získal vše: syna i požehnání. Stal se provždy „otcem věřících“ (a tří světových náboženství). Jeho příběh vypráví, že byl ochoten ztratit… pro Boha. A v Bohu zachránil.
Máme dobu postní. A tak přemýšlíme, co to znamená:
Držet pravý půst
Je snad pravý půst
vzdát se slaniny, zvěřiny?
Je snad půst věcí úst?
Je snad půst dát si slib
z masa nepojíst,
o to víc na talíř si nabrat ryb?
Lačnět a v hadrech bloudit
na odiv lidu, bez klidu klopit zrak,
vzdechy loudit?
Ne, půst je víc, toť sklizeň!
Svaž snopy své a dej
jíst duši, má hlad a žízeň.
V ten čas se hněvu vzdej,
záště, zlých řečí, všech křečí,
změň život, směr mu dej!
Jen silou Ducha rostem,
zmař hladem hřích, ne břich,
pak prošels pravým postem!
Robert Herrisk (17. stol.)
Půst je čas odříkání. Věřící všech náboženství znají postní praxi, která připomíná něco důležitého: to, co máme, není samozřejmost, můžeme to nemít. Máme umět to nemít.
Proč? Protože jsou na světě důležitější věci než to, co máme. Protože bychom měli mít víc – a jiného. Protože se nemáme minout se smyslem svého života, a ten znamená daleko víc, než co máme.
Ale – co máme? Přes co nevidíme dál? Zpravidla je to právě to, co máme za nejdůležitější. Abraham měl za nejdůležitějšího svého Izáka, Petr pochopil, že nejdůležitější v jeho životě je Ježíš…
Co je nejdůležitější pro nás? Podívejme se na to… a na sebe… do sebe… Jsme ochotni odevzdat to Hospodinu? Nebo na tom lpíme, životně, úpěnlivě, až tak, že bychom řekli, že tohle přece po nás nemůže chtít?
A chce-li přece, tedy ať nám vleze na záda…
Ano, člověk ponejvíce lpí na svých dětech. O ty se bojí, pro ty by udělal všechno. Ale přece se také stane, že o děti někdo přijde. A co potom? Co pak má ještě smysl? V čem je smysl života?
Jenže Bůh chce, abychom tuhle mez byli ochotni překročit – mez ztráty – pro něho. To není sadismus, jak by se zdálo. Teprv tenkrát totiž najdeme sami sebe – v Bohu.
U Petra to bylo dotaženo až k nepochopitelnosti. Vždyť nechtěl přijít o Ježíše! O Božího Syna! Co ten tu vykládá, že má trpět, že má umřít? Co je to za nesmysl, když právě s ním je život to pravé malinové, když jenom s ním má konečně smysl?…
Ano, přesně v centru toho, na čem lpíme, je bod, který o nás rozhoduje… Co se bude zachraňovat? To, na čem nám tak záleží? Nebo půjde o nás samotné?
Když Petr vynadal Ježíšovi, co to vykládá za nesmysly, dostalo se mu rány z nejhorších: Slyší od Ježíše: Jdi za mne, satane! Člověče, mluvíš do toho samému Bohu, ztrať se, nebo budeš ztracen!
Ne, Bohu se nedá rozumět. A nedá se jím manipulovat, jak to lidé často a rádi dělají – třeba tím, jak ho prezentují. Tak člověku vytane i mnohé jednání církve v dějinách. Podnes právě to (pro člověka nejdůležitější) lidé uzpůsobují svým choutkám a potřebám, strojí to do zlata, okuřují kadidlem, zatímco Bůh volil naprosto odlišnou, tedy prostou existenci pěšího rabína, který skončil popravou. Podnes lidé radši podkuřují než poslouchají – je totiž snadnější Krista uctívat než následovat.
Půst tedy není věcí úst, ale toho, co jsme ochotni ztratit – a tedy získat v té podobě, jaká tomu náleží v Božích očích. Řečeno s Ježíšem: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?“