Po dlouhé vážné nemoci ve věku 51 let odešla 2. listopadu k Pánu jeho věrná služebnice semilská farářka sestra Mgr. Lada Prokůpková Kocourková. Navenek i uvnitř krásná žena, radostná, laskavá a usměvavá, ale také statečná bojovnice, která čelila nejen vážné nemoci, ale nebála se postavit i ostříleným politikům, když šlo o prostředky na pomoc potřebným. Místem svého bydliště byla celý život spjata s Dolní Sytovou, s domečkem u Jizery, kde nejen sama
obětavě dosloužila oběma svým rodičům, ale kde se o ni láskyplně až do konce staral i její manžel Josef a dcery Pavlína s Aničkou. Přes všechen smutek, který odchod sestry Lady doprovází, je i tohle pro nás znamením a ujištěním o lásce, která je trpělivá, laskavá, která vše snáší a vydrží, ať se děje cokoliv.
Sestra Lada však nebyla uzavřená jen do svého domova. Vystudovala gymnázium v Semilech a určitý čas pracovala jako vodohospodářka. Pak však zaslechla povolání k duchovenské službě, absolvovala diecézní kazatelský kurz a po něm i Husitskou teologickou fakultu UK v Praze. Od roku 1995 sloužila jako jáhenka a po přijetí kněžského svěcení v roce 2001 (při bohoslužbách v rodišti Karla Farského ve Škodějově) působila jako farářka v Semilech a v Bozkově. V roce 2015 pak ještě absolvovala kurz nemocničního kaplanství. Vedle liturgické a kazatelské služby v Semilech, Bozkově a v mnoha dalších okolních bohoslužebných střediscích a domovech seniorů sestra Lada rovněž vyučovala na několika školách náboženství. A právě při tom došlo k příkladné ekumenické spolupráci. Ve vzájemné důvěře si duchovní různých konfesí mezi sebou školy na Semilsku rozdělili. Protože by všechny „své“ děti na různých školách sami nestihli, nebáli se je svěřit svým kolegům v ekuméně, a tak sestra Lada mohla seznamovat s biblickými základy a ukazovat cestu za Pánem Ježíšem nejen malým husitům, ale i katolíkům či evangelíkům.
Ale aby nebyla řeč jen o ekumenické spolupráci, je třeba zmínit, že sestře Ladě se dařila práce i ve vlastní obci. Někdo by možná řekl, že měla štěstí na dobré pomocníky, ale já věřím, že i tohle bylo její zvláštní obdarování. Nejde totiž jen o to lidi najít, ale také udržet, anebo ještě spíše podržet, podpořit a dát jim prostor ke službě, která pak může mít a také často má přesah i do širší společnosti. I tento Ladin dar měl několik rozměrů a podob. Jeho viditelným znamením je třeba krásně opravený semilský sbor Dr. Karla Farského, na který se podařilo získat prostředky např. i z Horáčkovy Nadace Českého ráje. Ale tento kostel nebyl a není jen výraznou stavbou zdobící město, on je hlavně místem živých setkání – jak bohoslužebných, tak i kulturních. Je místem ztišení a modlitby, je místem slova při bohoslužbách, ale i při různých přednáškách a besedách, je místem hudby liturgické, ale i koncertní. A je také místem výtvarného umění, a to opět nejen čistě chrámového, ale hostí též různé v čase se střídající výstavy. A to všechno není jen nějakou vnější ozdobou, ale má to základ v družném obecenství duchovní rodiny zdejší farnosti. Nejde jen o to, co je slyšet a vidět, ale v obecenství kolem stolu takové společenství i voní a chutná.
Během působení sestry Lady v semilské obci se pak rozvinula ještě jedna velice důležitá oblast služby, a to diakonická služba potřebným, do které sestra farářka zapojila také spolupracovníky a především spolupracovnice v rámci veřejně prospěšných prací. Aby taková služba byla účinná, nemůže být jen dílem sólisty, ale je třeba hledat a nacházet kontakty se všemi lidmi dobré vůle, anebo možná ještě přesněji – hledat a nacházet tu dobrou vůli v lidech okolo sebe. A tak není divu, že se sestra Lada dostala i do komise pro komunitní plánování, do sociální komise a do skupiny pro práci se seniory. Věřím, že zejména tuhle její službu a příkladnou spolupráci ocenilo i město udělením letošní Ceny města Semily.
Mnozí byli a jsou sestře Ladě také vděční za její duchovní doprovázení cestou života od křtu až po poslední rozloučení. Nejen jako jednotlivci, ale jako celé rodiny. Právě rodiny ze semilského sboru tvoří základ rodinného setkávání i v rámci královéhradecké diecéze. Těch dalších Ladiných darů, o kterých by mohla být řeč, je celá řada. Zmíním ještě alespoň její zálibu v cestování a fotografování. Ani to si však nenechávala jen pro sebe. Měla nejen široký kruh přátel mezi podobně laděnými cestovateli a fotografy, ale také my všichni okolo jsme se těšili, když se s námi o tyto své zážitky a o svůj způsob vidění krásy světa dělila – při přednáškách a promítáních v jiných sborech, anebo třeba i skrze fotografie v diecézním kalendáři.
O přesahu její služby a jejího svědectví mimo „vlastní ohrádku“ pak svědčí i jeden dopis, který jsem po posledním rozloučení se sestrou Ladou v semilském sboru obdržel. Jeho autor o sobě hovoří jako o agnostikovi dost kritickém k církvím. Přesto si však s Ladou byli svým způsobem blízcí, měli k sobě respekt, ale také si jeden druhého v žertu dobírali. Na jaře, když byly poprvé v souvislosti s epidemií uzavřeny kostely, jí (jak sám říká „v manipulativní nadsázce“) napsal, že si prohlížel její facebook i stránky jejích kolegů a dospěl k závěru, že si my faráři nezasloužíme nic jiného, než aby nám sebrali mobily a úplně nás rozpustili. V té době už byla sestra Lada po několika operacích, a tak si myslel, že to nechá plavat, ale byl mile překvapen, že šla se svou kůží na trh. Teď cituji bratra agnostika Ivana: „Publikovala sice asi jen tři zamyšlení nad biblickými texty, která nedokážu věroučně posoudit, ale poznám, že jsou psána upřímně a s láskou k životu. Potom následovala další operace/neoperace, po které už neměla síly a tyhle aktivity skončily. Kdybyste na ni s kolegy a kolegyněmi vzpomenuli, možná by mohla být inspirací i tahle nevýznamná epizoda z kategorie „hledej nové cesty“.“
Na Ladu určitě vzpomínat budeme a bude nám právě i v našem duchovenském kolegiu moc chybět, a to nejen jako pracovitá, obětavá a inspirativní kolegyně ve službě, ale hlavně jako sestra, která uměla naslouchat a se kterou jsme mohli vzájemně sdílet své radosti i bolesti. Vedle nejbližších členů rodiny bych rád poděkoval i bratru faráři Vladimíru Hrabovi, který byl sestře Ladě nablízku zejména v poslední době, kdy na ni doléhala tíha nemoci. Těsně před jejím odchodem k Pánu jí ještě mohl sloužit svátostí pokání, útěchy nemocných a večeře Páně. Jakkoli to bylo bolestné, on sám vyznává, že byl v tu chvíli mimořádně duchovně obdarován a zakoušel spolu se sestrou Ladou Boží blízkost.
Věříme, že sestra Lada vešla v radost svého Pána a že patří k onomu oblaku věrných svědků, který nás bude i nadále doprovázet. Buď Bohu dík za svědectví jejího života.
Štěpán Klásek