Ve věku 77 let zemřel 18. února bratr biskup Jaromír Tuček. Narodil se v Hradci Králové, kde se mu dostalo základního i středního vzdělání. V roce 1951 byl přijat na Husovu československou bohosloveckou fakultu a po jejím absolvování byl 16. října 1955 patriarchou Františkem Kovářem v Husově sboru v Praze-Vršovicích vysvěcen na kněze. Po vojenské službě působil nejprve jako duchovní v Pardubicích, pak byl ustanoven farářem v Lanškrouně a následně ve Frýdlantu v Čechách.V roce 1962 se oženil s Marií, rozenou Duškovou, která mu byla v životě velikou oporou a s níž měl dva syny Pavla a Tomáše. Od roku 1966 byl farářem v Heřmanově Městci a pak se v roce 1973 opět ocitl v Pardubicích, tentokrát již jako farář. K této službě později přibral i úkol a odpovědnost předsedy pardubického okrsku.
V době jeho pardubického působení jsem u něho byl jako bohoslovec dvakrát na měsíční praxi. Vedle vzpomínky na to, že mne rodina Tučkových přijala jako vlastního, jsem si od bratra Jaromíra odnesl důraz, který kladl na důkladnou exegetickou přípravu biblických hodin a kázání.
V roce 1981 po úmrtí bratra biskupa Josefa Pochopa se stal správcem diecéze a v roce následujícím byl zvolen 6. biskupem královéhradecké diecéze, v jejímž čele stál po 17 let až do roku 1999. Během tohoto období po určitý čas vykonával také úlohu správce církve.
Z teologických disciplín mu zpočátku byla nejbližší systematická teologie, velmi si vážil svého učitele profesora Zdeňka Trtíka a byl jedním z těch, kteří horlivě usilovali o přijetí Základů víry CČSH. Již jako farář byl velmi ekumenicky otevřený, zvláště vzpomínal na krásné ekumenické vztahy s katolíky i evangelíky, které měl za svého působení v Heřmanově Městci. Tyto vztahy pak rozvíjel i jako biskup, nejen v místě svého působení, ale i přes hranice, především směrem k evangelické církvi v Anhaltu, která se také jeho zásluhou stala naší partnerskou církví. Při své službě biskupa byl však také od roku 1989 administrátorem hradecké náboženské obce, se kterou žil v úzkém spojení až do konce svého života, a to i tehdy, když po skončení biskupské služby byl po deset let farářem v Nechanicích a po čtyři roky ještě zároveň administrátorem Vysokého Veselí. V březnu 2009 však ze zdravotních důvodů musel svou duchovenskou službu ukončit. I pak se však živě účastnil života církve, nejen v hradeckém sboru kněze Ambrože, kde si zvláště pochvaloval nově nainstalovaná naslouchátka, ale patřil i mezi pravidelné účastníky každoměsíčních hradeckých ekumenických setkání.
Vedle života v církvi bych však neměl zapomenout ani na jeho činnost v Klubu Milady Horákové a v Masarykově společnosti. V závěru života se jeho nejoblíbenější disciplínou stala biblická teologie, a proto také nechyběl na žádném setkání našich diecézních „biblických kateder“, jejichž hosty byli vedle jeho dlouholetého kolegy bratra profesora Zdeňka Sázavy především současní biblisté z Husitské teologické fakulty UK. Po celý život bojoval s různými nemocemi, v jeho závěru už opravdu těžce dýchal i chodil, ale pokud to jen trochu šlo, nikdy v našem sborovém obecenství nechyběl. Smíme proto věřit, že to, co mezi námi zakoušel jen v předjímce, nyní zakouší v plnosti radosti svého Pána, do které vešel.