Kázání o 2. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu C
V armádě platí docela jiná pravidla než v „obyčejném“ životě. Slovo, rozkaz zde má naprosto zvláštní závaznost. Neuposlechnout nařízení znamená zradit velitele. Setník vystupující v našem dnešním evangeliu by o tom mohl dlouze vyprávět. Jako velitel vojenského oddílu měl velikou zodpovědnost, ale také stejně zavazující autoritu. Každé slovo musel dlouze zvažovat, protože jeho rozhodnutí a nařízení byla se všemi důsledky s vojenskou kázní ihned splněna. Mohl chybovat, stejně jako triumfovat. Jednoduše řečeno, co rozkázal, ať dobré či špatné, stalo se bez prodlení.
Avšak i voják zvyklý na tuhou kázeň má své city. Někdy dokonce umějí promluvit snad i spontánněji než u druhých lidí. Ani velitel v tom není výjimkou. Náš důstojník rozhodně nebyl muž bezcitný. Ke svému otroku se nechoval jen jako k věci, k majetku. Spatřoval v něm bratra člověka. Alespoň to dokládá jeho až dojemná starost, která mu nadělala vrásky ve chvíli, kdy oblíbeného služebníka přepadla zákeřná nemoc. Vyhlídky na uzdravení byly minimální. Ta tam byla najednou neoblomnost a nesmlouvavost vojenského velitele. Prostý sluha, který neměl nic víc než svoji práci, dojal svého pána až k slzám.
Skutečně nevšední, fascinující příběh. Setník byl Říman se vším všudy. Židovský národ, v jehož zemi si odbýval svoji službu, vlastně ani neznal. Přesto mu jeho charakter nedovolil vůči okupovaným poddaným postupovat bezohledně. Vystavěl synagogu, snad se i sám občas účastnil židovských bohoslužeb, snažil se životu a víře Židů porozumět. Jistě nebylo v řadách římského vojska mnoho takových. Náš setník však nebyl veden ke svým sympatiím k vyvolenému národu zištnými cíli a snahou předejít v neklidném okupovaném území nepokojům. Jeho srdce bylo otevřené pro druhé lidi. A zůstalo otevřené i tehdy, když se dozvěděl o Pánu Ježíši a mocných znameních, která činil na nemocných. Neznal jej osobně. Snad ani sám sobě by nebyl schopen vysvětlit, proč pro Ježíše poslal s prosbou o pomoc pro nemocného otroka. Avšak – věřil. Věřil, že Ježíš má slovo uzdravení i pro obyvatele jeho domu. Pranic v tu chvíli setník nesázel na svoji autoritu, svoji moc udělovat v okupované zemi rozkazy. Mohl by přece tomu Nazaretskému jednoduše přikázat, ať předvede své léčitelské umění. Uvědomil si však dostatečně, že tváří v tvář Pánu Ježíši to není on, kdo je pánem situace. On je v tu chvíli na zcela opačné straně, než byl většinu života zvyklý. On se musí podřídit. Ve vší pokoře a důvěře, protože Ježíš má moc, která je nade vše. A tak setník jen pokorně vyznává: „Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. Proto jsem se ani neodvážil k tobě přijít. Ale dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv.“ To vyznání stačí, aby jeho víra, naděje i láska promluvila přesvědčivě. Otrok vstává z lůžka zdráv.
Jistě nás udivuje, že samo uzdravení, údiv setníka i ostatních přihlížejících stojí v našem příběhu jaksi stranou, i když i o toto vše se zde jedná. Zato údiv Pána Ježíše nad vírou pohanského setníka Lukášovu vyprávění dominuje. Spasitelovo překvapení nad starostí o bližního, která víru provází, nad pokorou, s níž se voják ani neodváží pohledět Ježíšovi do očí, nad bezvýhradnou důvěrou v Ježíšovu moc. Před setníkem nesčetněkrát za život stáli vojáci a v pozoru přijímali bez výhrad jeho rozkazy. Ale všechna moc světa dnes poklekává před Spasitelem v pokoře setníkově a očekává jeho slovo. Bez této události se Ježíšovo evangelium prostě neobejde. Ale neobejde se bez ní ani naše víra.
Setníkova prosba nám zní povědomě. Jak by také ne. Brzy se totiž stala modlitbou všech křesťanů a součástí liturgie. To proto, abychom v sobě každý nesli cestou za Ježíšem i kus onoho pokorného a důvěřujícího vojáka. Člověka, který by se sice mohl chlubit svojí mocí, svojí silou, svojí moudrostí a autoritou, ale který se toho všeho rád vzdává proto, aby v jeho životě mohl zavládnout Ježíš sám. Vyznejme proto i my se stejnou pokorou: „Pane, nejsme hodni, abys vešel k nám, ale řekni jenom slovo a uzdraveny budou duše naše.“ Amen