Kázání o 3. neděli postní, ekumenický lekcionář cyklu B
O každých Velikonocích přicházely četné zástupy poutníků, aby ve svatém městě slavily památku vysvobození Izraele z Egypta. Z pozdějších pramenů víme, že přitom byly vyslovovány naděje spojené s koncem starého a počátkem nového věku. Také Ježíš očekával příchod Božího království. Stejně jako mnozí z jeho přívrženců, kteří jej v jeruzalémských branách vítali jako Mesiáše.
Asi už nezjistíme, jak on sám podobu této lidové mesiášské demonstrace přijímal, jisté však je, že vjezd do Jeruzaléma byl nejen veřejným potvrzením jeho zápasu s tehdejšími duchovními vůdci, ale i vyjádřením přesvědčení, že nároky, které vznáší, jsou oprávněné.
Vyčištění chrámu se děje s vědomím blížícího se střetnutí s mocí zla a brzkého příchodu království spravedlnosti. Se všemi, kdo z chrámu modlitby učinili „peleš lotrů“ a „dům kupecký“, jak s důrazem překládají kraličtí, je třeba jednat podle požadavků jóšijášovské reformy (srov. 2 Kr 22-23). Na záda směnárníků vydělávajících na těch nejchudších, kteří se posledním haléřem snaží zavděčit lupičskému chrámovému systému (Mk 12,38-44), dopadají rány bičem. Nyní jsou pro změnu do krve drásány hřbety těch, kdo Boží zákon obrátili v předpisy ekonomické prosperity a neštítí se světským provozem znesvěcovat Hospodinův svatostánek. Nejde jen o to, aby se zbožní mohli lépe soustředit v tichu chrámových prostor, údery rázné ruky směřují hluboko pod povrch chrámového hemžení: učiňme přítrž tomu, aby bohatství jedněch stále rostlo a po nemajetných, námezdně pracujících a nezaměstnaných bylo požadováno stále více obětí!
Svištění biče, přinášející byť jen na okamžik zadostiučinění všem těm malým a nepatrným Hospodinova lidu, dává tušit, že se již přiblížil čas, kdy Bůh dá v oběť sám sebe k usmíření, neboť se mu zalíbilo spasit člověka bláznovskou zvěstí o Kristově vykupitelském kříži. Lidé, s nimiž se Vzkříšený setká, budou v koncích se svou moudrostí! Boží syn ponese i náš kříž a my se budeme moci odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevře zrušením opony – to jest obětováním svého těla (Žd 10,19-20). Kéž mu nic nestojí v cestě!
Tvrději než údery bičem, však dopadnou na přítomné Ježíšova slova o zboření chrámu. Jsou pro ně nesrozumitelným výkladem Zacharijášova očekávání mesiášské doby, kdy bude nastolen nový řád bez kultu a obětí, neboť posvátné se stanou i tak obyčejné věci jako koňské zvonce a kuchyňské nádoby (Za 14,20). Ano, nebude už kramáře v domě Hospodina zástupů v onen den, říká prorok, ale likvidace centra náboženského dění? Vzdát se toho, co bylo drahé našim otcům, ačkoliv mnozí tuší, že Bůh jedná jinde a my se klaníme modlám? To je nepřijatelné. Ovšem právě konfrontací s chrámem začíná Bůh naplňovat smlouvu zpečetěnou při poslední večeři Ježíšově.
Vyčištěním chrámu je spuštěn běh událostí, na jehož konci blahoslavení spatří krev, jež se bude prolévat za mnohé na odpuštění hříchů (Mt 26,28). Až bude završeno dílo Boží lásky, chrám Ježíšova těla se stane branou do nebe a místem, kde se setkají všichni povolaní, ať Židé, Řekové či pohané. Čilý obchodní ruch v chrámovém nádvoří je však dokladem toho, že Boží lid očekává své zajištění mocenskými a hospodářskými prostředky a zatím si příliš neláme hlavu s Božími zaslíbeními a plány.
Jak jsme na tom my? Dovedeme také radikálně skoncovat s tím, co se neslučuje s naším křesťanským vyznáním? Jak to vypadá s ochotou proměnit svůj život v pašije, je-li třeba Ježíše následovat? Nebráníme se přinášet anebo slyšet zvěst Božího slova v její naléhavosti? Nepotlačujeme někdy i projevy odevzdanosti Bohu, abychom tím nepohoršovali své okolí? Jistě, nechceme vypadat jako fanatici víry, ale kde je naše věrohodné svědectví? Nespoléháme v některých sborech více na síť různých „ekonomických pojistek“ a na „osvědčené světské prostředky“ než na Boží moc? Nakolik je možné přizpůsobit se světu? Jak se kupříkladu zachováme, až bude zastaven přísun státních prostředků na platy duchovních? Je dnes v našich náboženských obcích obětavost v rozličných podobách služby vnímána jako plod „stravující horlivé víry?“ Nezasloužili bychom i my tvrdšího jednání z Boží strany?
Vždy je třeba obětí, aby se zrodilo něco nového a dobrého. Život národů a pokrok byl nesen často právě těmi, kteří nevznášeli nároky, ale byli třeba i ne zcela vědomě pohotoví a ochotní k sebezapření a nesení břemen ve službě druhým. A tak si možná i my myslíme, že je nezbytné účastnit se všeho, čeho se účastní svět, že musíme vyřešit všechny problémy, které se nám staví do cesty, že je nutné stále přinášet oběti smíření Bohu, maskovat svou nedostatečnost, napínat síly, prohlubovat zbožnost a nalézat nové rezervy, a že musíme už teď nahlédnout a uchopit svou budoucnost, abychom si ji v každém případě (jen za rozumnou cenu) zajistili, abychom byli očištěni k nelehké cestě spolu s Kristem.
Bůh však po nás nežádá statečnost velikánů víry. Má nás rád takové, jací jsme, i jako chybující a hříšné. To nemá být ujištění vedoucí k pasivitě. Přijmeme-li výzvu, abychom se víc než na cokoli jiného spoléhali na Krista, nalezneme v jeho oběti sílu do další služby. Na místo našich obětí a snaživého úsilí o upevnění vůle a zdokonalení křesťanských ctností, v nichž často vidíme jedinou možnou cestu a jimiž se pokoušíme nahradit ubývající síly a nedostatky všeho druhu (včetně absence víry), přináší Bůh v Ježíši Kristu sám sebe. Aby nás zachránil. Abychom na něj mohli bez dalších podmínek složit svou naději. Žádá toliko důvěru a otevřené oči a uši.
Dejme tedy raději jemu přednost přede vším, zvláště před naším někdy zcela světským hemžením v chrámových prostorách, abychom i my znovu uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl, když mluvil o chrámu svého těla.