Slavíme tři svědky minulosti, kteří se zasloužili o dějiny našeho národa. Náleží jim naše sláva. Sláva je to, po čem prahneme, pokud nás vychovali k tomu, že slavný je ten, kdo se o něco zasloužil. Takže chceme mít spojeno příjemné s užitečným. Něco světu odevzdat a přitom se ohřát na výsluní lidské popularity.
Podíváme li se na ně blíže, zjistíme, že jim vůbec o slávu nešlo a že ani moc slavní za svého života nebyli. Ne že by kolem nich nebylo rušno. Byly to z hlediska své doby kontroverzní osobnosti. Tažení Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu bylo trnem v oku franckým kněžím, kteří tu doposud měli jediní vliv. Cyrilice a hlaholice byly trnem v oku latiníkům, kteří do té doby nabízeli pouze spisy latinské.
Těm dvěma řeckým moudrým mužům šlo o to, jak nám Slovanům podat křesťanskou kulturu tak, aby nám byla co nejpřístupnější. Stručně řečeno: šlo jim o nás.
Mistr Jan Hus také nestál o slávu. To, co bylo tehdejší církvi trnem v oku, bylo mimo jiné jeho nabádání chudých, ať neplatí odpustky. ať neplatí dopředu za něco, na co nemají peníze a co možná vůbec nebude potřeba. Takové předplácení si pokání za viny ještě nespáchané. Hus měl péči o chudé lidi. Ve věci českého člověka se angažoval mimořádně i na vysokém učení pražském. Na Cyrila a Metoděje chodila do Říma udání, na Husa chodila do Říma udání taktéž.
Všichni, které oslavujeme, byli ve své době na hranici společenské únosnosti a téměř již procento za ní. V kontextu s nimi se vraťme třeba k takovému apoštolu Pavlovi. Jemu původní apoštolové nedovolili vůbec první roky službu a svědectví o Kristu. Protože mu zkrátka nevěřili. Vždyť několik let křesťany honil jako divou zvěř. a když Pavel o sobě tvrdí, že je nejmenším z apoštolů, tak to míní doslovně, a nikoli obrazně. a přece je dnes apoštolem národů.
Buďme opatrní na světskou slávu. Skutečná sláva se rodí z toho, co po člověku zůstává jako mapa pro druhé. Jako návod cesty z labyrintu. Jako pomoc příštím generacím. už dnes možná mezi námi určitě žijí lidé, na které se naše společnost dívá z patra, protože říkají zdánlivě nevhodné a nepopulární věci. ale dějiny jim dají za pravdu. Nebo jinak řečeno –Bůh některé věci ozřejmí zdánlivou náhodou sám. Třeba deník Anne Frankové. Našli jej náhodou při opravě střechy. Pro statisíce dětí mé generace se stal neuvěřitelným svědectvím o hrůze války, takovým, jaké nám žádný vědecko populární pohled nemohl dát. kolik vědců bylo ve své době považováno za blázny a čas jim dal za pravdu? kolik slavných lidí se považovalo za polobohy, Caesarem počínaje, Leninem konče, ale historie prokázala, že v zajetí slavomamu byli nejen oni, ale i celé jejich okolí? Proto buďme v oblasti slávy opatrní.
Ignác z Loyoly, tak diskutovaný a čas to tak nekorektně vykládaný, razil heslo: „Všechno pro větší slávu Boží.“ a taky se snažil žít pro větší slávu Boží. Myslím, že to je dobrý návod pro to, jak se stát slavným a při tom nebýt slávou ohrožen. Jak s představou slávy nakládat.
Na každém postu, na kterém stojíme, ať už jako kuchařky, učitelky, účetní, důchodci, úředníci, invalidé, máme možnost konat pro své výhody, nebo pro větší slávu Boží, konat buď pro sebe, nebo pro toho, kdo to víc potřebuje. a když se přikloníme k té druhé variantě, tak tím nejlépe oslavíme své červencové velikány a nejlépe potěšíme Krista samého.