Kázání uveřejněné v ČZ 13/2014; 4. neděle postní; J 4,5-42
Trpíte také někdy pocitem neuhasitelné žízně, která ale vůbec nesouvisí s žízní fyzickou? Cítíte někdy, jak se vám něčeho nedostává, ale vaše nespokojenost přitom nepramení z vašich tělesných potřeb? Já vím, možná mi namítnete, že vás zrovna trápí nějaké zdravotní problémy, ale já bych dnes chtěla mluvit o něčem trošku jiném. Máme střechu nad hlavou, máme co jíst a pít, máme své blízké, kteří nás navštěvují, máme kolem sebe pár přátel… ale přesto, stále se cítíme nespokojeni, pořád se nám něčeho nedostává, něco nám schází, a my nevíme, co to je. Proč nakonec přese všechno, co nám každodenně přináší drobné radosti a uspokojení, pociťujeme prázdnotu a zároveň žízeň po něčem nehmotném, sčím si nevíme rady, co neumíme pojmenovat ani uchopit? Trápí nás snad naše bytostná samota uprostřed hlučícího davu?Trpíme nepochopením ze strany našeho okolí?Uniká nám smysl našeho životního směřování?Určitě bychom společně nalezli ještě mnoho takových otázek, na něž stále hledáme odpověď.
Zamysleme se nad perikopou zevangelia Janova o setkání Ježíše se samařskou ženou. Ježíš, zatímco poslal své učedníky do města obstarat něco k jídlu, usedl unaven po cestě u studny. Evangelista Jan ještě dodává, že to byl pramen praotce Jákoba. Tato studnice se zachovala dodnes a pro Samařany byla tenkrát posvátným místem.
Samařanka přichází ke studni načerpat vodu. Vzpomeneme-li si na příběhy starozákonních patriarchů, vybaví se nám jistě podobná setkání u studny: Rebeka podává vodu Abrahamovu služebníku, Ráchel se poprvé setkává s Jákobem u studny v Cháránu, Mojžíš, prchající před faraónem, pomohl u studny dcerám midjánského kněze, a tak získal azyl i manželku Siporu…
Samařská žena se tedy u Jákobovy studny setkává s Ježíšem, on je nyní tím poutníkem, který ji žádá o vodu. Ježíš tím hned dvakrát přestupuje Zákon –jednak by jako rabi správně vůbec neměl hovořit se ženou, natož aby s ní diskutoval o náboženských otázkách, jak také hned vzápětí učinil. A podruhé –Židé a Samařané se nestýkali z náboženskýchi národnostních důvodů, které se táhly už od
návratu z babylónského zajetí. Proto byla Samařanka tak udivená, když Ježíš chtěl, aby mu podala vodu. Ježíš ji však upozorňuje, že něco jiného by mělo vzbuzovat její údiv. Kdyby totiž věděla, kdo sní mluví, požádala by o napití naopak ona jej. Vydala se ke studnici za vodou, která vyvěrá ze země, ale má příležitost napít se vody živé, nebeské. Žena však nerozumí Ježíšovým slovům o živé vodě věčného života a spásy. Zůstává stále na povrchu a živou vodu chápe jako pitnou vodu z pramene. Jak jí ten podivný poutník může nabízet vodu, která prýští do studně, a je tedy pod vodou, která ve studni stojí, když přitom sám prosí o vodu ze studně. Vždyť nemá ani vědro a studně je hluboká! Odkud by tedy vzal tu živou vodu, o níž hovoří? To by pak musel být větší než praotec Jákob! Ježíš, žádající o vodu, nemá nic. A ona má vědro, do kterého denně chodí nabírat vodu, ale přesto stále žízní. Chybí jí živá voda. Žádné pozemské vlastnictví nemůže člověku dát pravý život a utišit jeho nejhlubší bytostné touhy.
Ježíš Samařance nabízí znovu onu živou vodu slovy: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím kživotu věčnému.“
Nám už v této chvíli asi svítá, o čem Ježíš hovořil a co jí nabízel, ale žena stále ještě nechápala.
Během rozmluvy s Ježíšem už se stala trochu vnímavější a poznala, že Ježíš mluví onějaké zvláštní vodě. Proto oni vzápětí Ježíše požádala. Domnívala se, že už nebude muset chodit denně ke studni a bude mít zase o jednu starost méně. Ježíš směřuje svoji odpověď jiným směrem, žádá Samařanku, aby přivedla svého muže. Ta mu po pravdě říká, že žádného nemá. A Ježíš hned odhaluje, jak to ve skutečnosti bylo a je sjejími partnery. Obyčejný poutník, který ji před chvílí požádal ovodu,
vyrostl náhle v jejích očích v proroka. A tak se na Ježíše obrací se starou otázkou, která vyplývá z odděleného kultu židovskéhoa samařského. Židé obětují Hospodinu v Jeruzalémě, na Sionu, a Samařané na hoře Garizim. Které z obou míst je skutečně to pravé? Kde je pravé místo k bohoslužbě? Je-li Ježíš skutečně prorok, musí jí dát jasnou odpověď. Ježíš však odpovídá, že není důležité KDE, ale JAK. „Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě,“ říká Ježíš… Takže ani Jeruzalém ani Garizim, víra není vázána na nějaké určité místo, Bůh není svou přítomností závislý na žádné hoře ani chrámu. „Bůh je duch
a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit vDuchu a v pravdě.“
Samařská žena byla ochotna vidět v poutníkovi u studně proroka. Ale už nebyla schopna porozumět, že k ní hovoří sám Mesiáš. Ježíš sám se jako Mesiáš nakonec ženě představuje: „Já jsem to, ten který mluví k tobě.“Po návratu učedníků z trhu žena odešla do města, aby lidem co nejrychleji pověděla o zvláštním poutníkovi. Ještě stále se ptá; není si jistá, zdali skutečně hovořila s Mesiášem.
Nedočteme se už odalších osudech oné ženy. Evangelista nechává nezodpovězeno, zda zůstalo jen u otázky a nebo zda přijala všechno to, o čem Ježíš hovořil, a uvěřila, že on je tím Mesiášem, jehož příchod lid Izraele očekává dodneška.
Nemusíme si navzájem nic nalhávat, vždyť my také pochybujeme, ptáme se, snažíme se pochopit, porozumět, nalézt odpovědi na mnohé otázky, které nás nenechávají vklidu. Vždyť i my jsme dnes špatnými zkušenostmi poučeni, abychom méně důvěřovali…Možná nám někdy chybí právě ta trocha spolehnutí a víry. A tak využijme času, který nám ještě zbývá do velikonočních svátků, k chvílím zamyšlení, abychom nezůstávali jenom na povrchu, abychom hledali spodní vody, o kterých hovoří Ježíš.
Pokoušejme se znovu a znovu v sobě, pro sebe i pro své okolí objevovat ten kýžený pramen živé vody, abychom z něj načerpali novou naději do dalších dní pro sebe i pro naše blízké.