Kázání uveřejněné v ČZ 43/2013, Lk 18,9-14
Podle evangelisty Lukáše vypráví Ježíš podobenství o těch, „kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali“. Těchto spravedlivých je povícero, několik skupin samospravedlivých. Snad nejčastěji se potkáváme s lidmi, kteří odsouvají víru v Boha jako nepotřebnou a nadbytečnou. Zajímavé je, že to dělají jakoby z etických důvodů.
Můžeme od nich slyšet: žiju slušně a poctivě, nic jsem neukradl, nikomu jsem neublížil, zachovávám věrnost partnerovi… K tomu, abych takový byl, žádného Boha nepotřebuji. Toto východisko je ovšem mylné. Jistě – i ateista může stát mravně velmi vysoko, sám jsem poznal obětavé lidi bez daru věřit –ale jedno nemůžeme popřít: každý člověk má svůj stín. Mám na mysli stín niterný, duševní; pokušitelský hlas, který nás občas dovádí ke špatným myšlenkám a sobeckým činům. Z tohoto úhlu pohledu je jakákoliv sebespravedlnost iluzí. Kdyby vám někdo usilovně vykládal o tom, jak je spravedlivý, můžete jen doporučit, aby se důkladně rozpomněl na vše, co udělal – a každý, kdo je k sobě poctivý, řekne: zkazil jsem ve svém životě to či ono, dnes bych se zachoval jinak, laskavěji nebo trpělivěji. A pohled do pomyslného zrcadla života vede k poznání – kdo z nás nepotřebuje odpuštění? Ale je tu ještě jiný druh samospravedlnosti, kdy Boha ústy uznáváme a vyznáváme, ve skutečnosti však k němu nemáme žádný vztah. Staří i noví farizeové vnímají Boha jako své vlastnictví. Bůh je tu pouze od toho, aby potvrzoval jejich výjimečnost a zbožnost. Jenomže setkání s Bohem živým a jednajícím, který promlouvá skrze osobní svědomí, nepřináší sebespokojenost. Biblický farizeus nikdy nemohl vystoupit nahoru, k Duchu Božímu, protože se nemohl odpoutat od tíže svých „zásluh“, své „dokonalosti“. Dobrým návodem, jak se bezbožné i rádoby zbožné sebespravedlnosti zbavit, je umění osvojit si pokoru. Snad se tohoto slova někdy bojíme, protože neprávem zaměňujeme pokorné myšlení a jednání za ušlápnutost a poníženost. K tomuto však výstižně poznamenává M. Buber: „V pravdě pokorný je však ten, kdo pociťuje druhé jako sebe a sebe v druhých.“ A dále:„Pyšný není ten, kdo o sobě ví, nýbrž ten, kdo se srovnává s druhými… Povýšený je ten, kdo se cítí být lepší než druzí.“
Celník se modlí: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ A to je, chcete li, způsob, jak se pokoře učit. Naopak farizeus (dnes bychom řekli – ten, který vše zná, ví, „jak v tom chodit“, a je třeba i nábožensky „in“, „v obraze“) žije z vize, že bez něj by dobro na světě ani nebylo. Ježíš výstižně říká, že farizeus se modlil „sám u sebe“. Modlí se k takovému bohu, který potvrzuje jeho názory, spasí jeho a nanejvýš jemu podobné a ničím ho nemůže překvapit, protože vše je předem dané. Tento způsob modlitby zůstává neslyšen a nevyslyšen.
Modlitby by tedy měly začínat sebezpytováním, tím, že zaměříme světlo Kristova evangelia na sebe. Že si uvědomíme vlastní dluhy, promarněné a narušené vztahy k bližním. A budeme mít odvahu přiznat si, že některé vztahy napravit ze svých sil neumíme a nevíme si rady, jak dál.
A to je postoj, který se stává východiskem k tomu, abychom se za druhé modlili, prosili za ně, a ne se v pýše farizeově s nimi poměřovali – jak jinak, než ve svůj prospěch. Farizeus pro nikoho nežádá dobré, pro nikoho nežádá odpuštění, jen zavrhuje. A známe pravidlo – co přejeme jiným, stane se posléze nám.
Farizeus a celník – dvě postavy biblické tradice, dva představitelé protikladné zbožnosti. My se také můžeme vydat jednou nebo druhou cestou: buď obdivovat a chválit sebe, nebo se navzájem radovat z Božího milosrdenství.