Milí přátelé, sestry a bratři v Kristu! Vzpomínáte si, jak jste svým dětem či vnoučatům vyprávěli velikonoční příběh? Jak byly jejich oči plné údivu a nadšení, když po Jidášově zradě, ukřižování a prázdném hrobu přišlo Ježíšovo vzkříšení? Na dětech vidíme opravdovou bezelstnost i odvahu přijímat věci takové, jaké jsou. My dospělí už máme s akceptováním určitých faktů problém. Jsme schopni vzít na vědomí Jidášovu zradu, protože s podrazy různého druhu máme, bohužel, své zkušenosti. I se smrtí jsme se k naší lítosti setkali, protože, ať chceme, či nikoli, opouští nás ti, které milujeme. Ovšem přijmout fakt, že Ježíš ožil, byl vzkříšen a že tím ukazuje i na naději života věčného, to už bývá pro některé tvrdý oříšek.
Vypravuje se žert o moderních teolozích. Jeden takový líčí, jak tajně kopal na místě Ježíšova hrobu. Ke svému překvapení tam našel zbytky kostí muže z 1. století naší éry. „Důkaz je tedy jasný.“Povídá sebevědomě. „Zpráva z evangelií o Kristově vzkříšení je mytologie. Nic víc.Kdyby byl vzkříšen, nenalezli bychom Ježíšovy ostatky.“Jeho kolegové mu vzrušeně oponovali: „Ale to není možné. Znamenalo by to, že Ježíš Kristus skutečně žil!“
Ano, jde o nadsázku, nad níž se můžeme pousmát, ale na druhou stranu docela přesně vnímáme, jak zrcadlí postoj ke křesťanství a ke Kristu vůbec. Pro někoho je představa zmrtvýchvstání nemožná a těžko pochopitelná. Vždyť pokud by tomu tak skutečně bylo, proč svět zůstal stejným, plným bolesti, nespravedlnosti a zla? Tušíme, že jen víra, moji milí, dává porozumět a přijmout. Ovšem, že to někdy trvá léta, o tom hovoří vzpomínka z dětství, kterou vypráví dnes už starší muž. „Plný očekávání jsem se těšil na velikonoční ráno. Myslel jsem si, že všechno bude úplně jiné – že i svět a příroda kolem budou nějak proměněny. Vždyť jsou Velikonoce! Kristus vstal z mrtvých! Smrti již není! Tak jsem si to vysnil, ale nakonec přišlo zklamání. Všechno bylo totiž jako dříve. Nic se nezměnilo. Bylo mi smutno, že celý svět běží i po Kristově zmrtvýchvstání ve starých kolejích. A přece časem, dospíváním v životě i ve víře, jsem nakonec zjistil, že to není pravda.. Kristovým vzkříšením se totiž změnilo všechno.
Začalo něco nového a i když je to navenek tak málo vidět, stalo se to nejdůležitější, co se kdy na světě mohlo stát. Co bychom byli bez Ježíšovy smrti a Jeho vzkříšení? Pár roků tady, ať 50, 90 či úctyhodných 100 let na tomto světě a co pak? Pak už nic? Propadnout se v nicotu?“
Milí přátelé, i kdybychom měli to štěstí a vytvořili něco významného, co tu nějaký čas zůstane, o čem budou lidé dlouho mluvit. Kdybychom komponovali slavné opery, malovali úžasné obrazy, patentovali vynálezy či postavili krásný dům, nemohli bychom tu se svým dílem. Až by náš čas vypršel, zůstalo by z celého života jen jméno. Ale Ježíš rozlomil pouta smrti – oné definitivy a konečnosti – a otevřel tak i nám život věčný. On sám je první vzkříšený. On sám skutečně žije. Jeho život není návrat zpět – na chvíli – do tohoto pozemského života. Ani to není prodloužení současného života za hranice smrti. Ježíš má smrt definitivně za sebou a je přijat do lásky Boží. Tento způsob existence je nám možná dosud nepředstavitelný. Vždyť překračuje hranice našich pozemských možností i představ o prostoru a času. Je to totiž úplně jiný život, který nemá obdoby. Patříme Bohu. Jsme Jeho stvoření a Bůh tento svět stvořil z ničeho. Řekl a stalo se podle Jeho vůle. Tak ani smrt není pro Boha překážkou.
Ježíšovo vzkříšení je příslibem a zárukou i našeho vzkříšení! Jakéhosi probuzení, které ve víře můžeme prožívat už nyní. Uprostřed tohoto světa i našeho života se totiž můžeme stávat novým člověkem v Kristu Ježíši. Svět se tím nějak zásadně nezmění a na jeho běhu to nebude příliš vidět. Ale přesto jsou tolik potřebné takové divy, jako láska bez nároků, ochotná služba, smíření, trpělivost, odpuštění či pokora. Kéž nás v rozhodnutí jít cestou nového člověka v Kristu provází Augustinovo velikonoční povzbuzení.
Zpívej Aleluja zde na zemi,
kde jsme ještě plni starostí,
abychom je jednou mohli zpívat ´tam´ v jistotě…
Zpívejme Aleluja dnes ne proto,
abychom se radovali z klidu,
ale abychom našli útěchu v trápení.
Zpěvem se těš v nouzi, nebuď rozmrzelý!
Zpívej a kráčej dál!
To vám, moje milé sestry a milí bratři, z celého srdce přeje
Kateřina Havelková
Vaše farářka