Kázání o 24. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu B
A když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pohleď, Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!“ Ježíš mu řekl: „Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“ Vždy k závěru církevního roku se vize konce světa a posledního soudu stává jedním z tradičních témat kazatelských zamyšlení. Krása jeruzalémského chrámu zmizela a zůstala jen zeď nářků, zbytek opěrné zdi chrámového nádvoří. Učedníci byli syny lidu, který kdysi byl lidem na cestě a chválil Boha v jednoduché stavbě přenosného stanu. V zemi zaslíbené pak vybudovali chrám a kamenné desky zákona uložili do jeho svatyně. A tento chrám byl předmětem obdivu učedníků. Ježíš Kristus obrací však jejich pozornost jiným směrem. Od toho, co mají před očima, k tomu ,co mají mít v srdci (viz 1 S 16,7nn). Pokušení přeceňovat to, co se módně nazývá „imidž“ tj. tvář, která tvoří náš vzhled společně s tím, co se o nás píše, ukazuje či mluví, trvá dodnes.
Stále máme v historické paměti touhu našich náboženských obcí mít svůj vlastní sbor a ukončit nejistotu mnohdy nedůstojných a posmívaných provizorií, abychom na druhé straně znovu zjišťovali, že ani krásné stavby a ani sebelepší prezentace nezaručují krásnou církev. I my máme své idoly, kterými bychom se rádi chlubili, i „zdi nářků,“ kterých hledáme útěchu, když jsme zkrušeni z křehkosti svého díla. Jako nepříjemné vyrušení při obdivu mohutné a krásné stavby museli považovat učedníci slovo Pána Ježíše o zkáze Jeruzaléma a o těžkých zkouškách, které čekají jeho věrné. Očekávali mesiášské napravení věcí. Čekali, že právě teď přijde ta nejslavnější doba, spojená se slávou, velikostí a pokojným a radostným životem těch, kdo žijí ve stínu chrámu. Chrám byl místem, které hlásalo, že Bůh se sklonil ke svému lidu, že se uvolil přebývat uprostřed něho, že si ho vyvolil za svůj lid, a proto dovoluje, aby mezi ním a člověkem byla oběť. Chrám byl ujištěním, že člověk ve své malosti a ubohosti se může k Bohu přiblížit, že se může vykoupit ze svého hříchu, splatit dluh a nechat Bohem smazat svá provinění. Chrám znamenal, že víra není pouhým zbožným sněním, ale něčím reálným, co se děje na určitém místě a v určitém čase. Předpovídaná zkáza chrámu byla takovou pohromou, že si těžko mohli představit ještě něco horšího.
Je-li Hospodin Bohem Izraele, nemůže již následovat nic jiného, než konec světa a poslední soud. Proto se dotazují, kdy se to stane a jaká budou znamení? Snad se domnívají, že mohou být předem zasvěcenými diváky, kteří budou jen přihlížet. A Ježíš jim odpovídá: mějte se na pozoru, zapomeňte na znamení času a nenechejte se svést. Orientace vedoucí k záchraně je naznačena. Mít se na pozoru, to je konkrétní podoba každodenního života. Vědět, koho následujeme a k jakému cíli směřujeme, na čem si zakládáme, co obdivujeme a milujeme a oč nade vše usilujeme. Neboť my již víme, že přišel den, kdy se roztrhla chrámová opona na znamení, že chrám přestal existovat. Ježíš Kristus se stal Božímu lidu živým chrámem. V něm se k nám sklání Bůh.
Již ne desky zákona, ale Boží vůle vepsaná do lidských srdcí. Již ne oběti zvířat, ale on sám je tou věčnou obětí. Již není vázanost na určité místo, ale: „Kdekoliv shromáždí se dva nebo tři ve jménu mém, tam já jsem prostřed nich.“ Tento chrám není postaven lidskýma rukama a nemůže být zbořen.
Apokalyptika není ani pro nás dnes něčím mimořádným. Přírodní katastrofy, války a hrůzy nás nejen obklopují, ale mnohem horší věci jsou předpovídány. Přes to všechno by nás však text neměl svádět k tomu, abychom v aktuálních pohromách naší doby viděli seznam „znamení“. Hřích – neochota uznat nad sebou Boha – nese plody, které zrají dnes, tak jako zrály kdykoliv jindy v historii. Vše je ještě umocněno skvěle fungujícím informačním systémem.
Je však třeba brát vážně, že jsme se narodili do předposledního času, času církve. Že existujeme v provizorním čase od prvého do druhého Kristova příchodu, kdy padají i hradby našich nadějí a boří se chrámy našich představ a kdy jsme stavěni znovu a znovu před rozhodnutí: s Kristem a nebo bez něho. Neboť pouze s ním nejsme opuštěnci. Naopak smíme zvednout hlavu, ne pyšně jako ti, kterým otrnulo a zvykli si, ale jako ti, kdo vědí, že Kristus přichází, že mají být bdělí a volat k bdělosti, protože „o onom dni a hodině nikdo neví… jenom Otec sám“.