Kázání o 9. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu B
Klidné místo k odpočinku vyhledává většina z nás. Utíkáme se do míst, kde je nám dobře. Tam relaxujeme a „dobíjíme svoje baterky.“ Způsob a místo odpočinku si volí každý z nás jiným způsobem. Někomu stačí, aby se uvelebil na své pohovce a zaposlouchal se do uklidňující hudby, jiný relaxuje na zahradě při drobné práci, další se uvolní procházkou parkem nebo lesem, kde třeba objímá silné stromy, aby z nich pro sebe nasál potřebnou energii. Poslední zmiňovaná relaxace je v současnosti hojně rozšířena a praktikuje ji nemálo lidí. Nakonec, proč ne? Příroda nikomu neublíží a procházka tichým hvozdem za občasného objímání statných kmenů zřejmě bude mít něco do sebe. Navíc, v přírodě si člověk uvědomí, že on sám je její součástí, stvořenou rukou svého Tvůrce.
Pobyt mimo civilizaci má také výhodu, která pro mnohé bývá zásadní. V lese nepotkáme proudy lidí jako ve městě, neburácejí tam automobily, kabely od počítačů a faxů můžeme zastrčit maximálně do otvoru ve vykotlaném dubu, ale obrazovka se nám nerozsvítí. Veškerá technika je nám na tomto místě k ničemu, snad kromě otravných, všudypřítomných mobilů. Ale i ty na odlehlejších místech narážejí na chabý signál. Místo pro spojení se nalézá poměrně těžko; pět kroků na sever od hříbku, kolem ostružin, těsně vedle mraveniště. Na dlouhé hovory to ale není, protože mravenci koušou, ostružiny škrábou, a to vosí hnízdo vedle… Raději nevolat!
V lese je skutečný klid a kdyby tudy právě neprocházela ukřičená Homolkovic rodinka, dalo by se tu dělat i mnoho dalších příjemných věcí. Rodinný průchod trvá naštěstí jen krátce a už je zase nádherný klid a relaxace může pokračovat.
Pokud je člověk schopen najít pro sebe chvilku, ať už je to kdekoliv, kdy zregeneruje své tělo a především svoji mysl, je to chvályhodné a užitečné. Bohužel ne všichni lidé si připustí, že si potřebují odpočinout. Už jenom myšlenka na to, že by přestali pracovat alarmuje jejich mozek do pozoru. Ten jim potom dává falešné pokyny typu: Nesmíš přestat pracovat, bez tebe to nejde, když budeš odpočívat všichni uvidí jak jsi slabý. Musíš jet dál, jinak nebude tak velký obrat. Dej si prášek, lokni si RedBullu a go! Jdi na to, ty na to máš, jen nepřestávej!
Člověk, který se poddá těmto prázdným a falešným pocitům nezastupitelnosti nemůže nadlouho obstát a jednoho dne musí zákonitě zkolabovat. Umět odpočívat je opravdu zapotřebí. Ať už jsme v jakékoliv profesi. Jestliže pracujeme nebo sloužíme mezi lidmi, platí to dvojnásob. Apoštolové, které Pán Ježíš posílal na cesty se zvěstí evangelia, a sám Ježíš samosebou také, museli občas ve své práci ustat a načerpat sil. Ti to však neměli lehké, neboť se na ně odevšad tlačili lidé. Jedni zvědaví, další lačnící po jejich slovu, toužící po uzdravení, ale i ti, kteří za nimi slídili, aby je usvědčili z rouhání. A i když Ježíš s učedníky přeci jenom na malou chvíli odešel do ústraní, klid jim nevydržel dlouho. Vbrzku byli vypátráni a tím donuceni k činnosti.
Když se dnes zamýšlíme nad tím jak se učedníci s Pánem mnohokráte nemohli ani na chvíli oddat odpočinku, pro zástupy lidí, spíše jim do určité míry můžeme závidět. Na našich farách se po slovu lační lidé netlačí, v kostelech jsou nepatrné hloučky. Naše únava již nepramení z výkladu Božího slova, či jiné pastorace, ale spíše z domovnické práce nebo ze služby kostelníka. To je ovšem zcela jiná únava, než jakou zažívali apoštolové. Tato únava je povětšinou z nenaplněnosti, možná nepotřebnosti. A to bývá horší než vyčerpání z neodbytného davu. Ale i to je služba Pánu, kterou chceme dobře vykonávat a děkujeme za ni.
Jakákoliv práce pro Boha je velmi důležitá a pokud má být vykonávána efektivně, je nutný pravidelný odpočinek k nabrání nových sil. K tomu, abychom síly které nám docházejí, načerpali, nemusíme objímat mocné buky nebo odcházet vysoko do hor. Stačí nám klidné místečko, třeba v rohu místnosti, kde se dokážeme ztišit a promluvit s Pánem v modlitbě. V ní nás obejme on sám a doplní naše unavená srdce Božskou energií. Takovéto dobití naší dvoukomorové baterie je nejužitečnější. Dlouho potom dokážeme fungovat a zbude nám ještě dost sil na to, abychom zastoupili třeba i ty domovníky a kostelníky.