Kázání v Broumově 18. 7. 2010 (Ř 8,1n.6-9-15.24-26, Lk 16,1-19)
Co to Ježíš vlastně vyřkl? Věc nečekanou, nezapadající do obrazu, který o něm máme. Působí na nás jako „nášlapná mina“, je to provokace, která spolehlivě rozhořčuje. Jak může lidem duchovně zaměřeným dávat za příklad člověka, který se evidentně pokouší o korupci?
Než se ovšem při čemkoli nechá člověk unést emocemi, má se pokusit proniknout pod první, doslovný smysl slov.
Podobenství o nepoctivém správci je zařazeno hned za jiným, převelice známým: o marnotratném synu (a také o milosrdném otci). V tom se vypráví o člověku, který promarnil svůj podíl na otcovském majetku a vlastně i svůj život. A přece otci stačí jen jeho návrat, aby mu vyšel, dokonce vyběhl vstříc a objal ho odpouštějící láskou.
Obraz majetku a života je v těch podobenstvích v jakési souběžnosti (možná, že je na majetku lidem mnoho věcí pochopitelnějších než v pouze abstraktní nebo moralitní formě).
Cože tedy spravuje onen správce? A cože to spravujeme my? Co máme svěřeno k odevzdání, k účtování? – To, co máme každý z nás, ačkoli ostatního můžeme mít různou měrou: Život. Ejhle! Život je nám svěřený jako věc, kterou budeme muset odevzdat a vyúčtovat. Tomuto biblickému pojetí se silně vzdalují dnešní představy: Život si chce člověk našeho světa užít, je tlačen až k „povinnosti být šťastný“. K čemuž přece potřebuje to i ono, jak mu vnucuje konzumní zaměření společnosti. Že by se měl jednou ze svého života zodpovídat?
Právě tady Ježíš využívá skutečnosti, že člověk se často prozíravěji stará o svůj majetek než o svého ducha. Mluví o „synech světa“ a „synech světla“. Ti první jsou jasní – žijí pro teď a tady, žijí pro sebe. Jenže proč chválit nedobrého správce? Měl odevzdat svěřený majetek, protože se projevil jako špatný hospodář! A přece ho Ježíš v podobenství vyzdvihuje, že si hleděl zajistit vlastní budoucnost a svůj další život. Čím? Obrátil se na ostatní dlužníky a hleděl jejich dluh zmenšit, a tím si je (třebaže na úkor boháče – věřitele) do budoucna zavázat, aby se o něj postarali. Vždyť si uvědomuje, že na práci není a žebrat se stydí. A tak si je hledí zavázat něčím, co nepatří ani jemu samotnému, co je pouze boháčovo. Jak současně to vypadá, jak moderně to zní! Umazává dluhy.
Dál se tu mluví o „synech světla“. Tak se v Ježíšově době označovali zbožní lidé. Těm by měly být vzdáleny temné lidské spády, měli by se řídit duchovním světlem a žít pro „něco vyššího“, jak se rádo říká. A ejhle, Ježíš je nemá za příliš prozíravé. Ba říká, že by si měli vzít příklad ze synů světa. V čem? Ve snaze zajistit si život! V úsilí dosáhnout někde vlídného přijetí, když si člověk uvědomí, že něčeho se nedopracuje, ze svých sil nedosáhne, sám nezajistí. O jaký život by mělo jít? Ježíš zdaleka nemá na mysli jen ten každodenní. Synům světla by mělo jít o jeho hlubší kvalitu: o život věčný.
Právě tu kvalitu lidé ovšem chápou všelijak. A tak i „synové světla“ Ježíšovy doby (a pak kterékoli dále následující) často ukládali sobě i druhým různé povinnosti vůči Bohu, a to až do detailů. Což je asi obecné: Lidé rádi jedni druhým předepisují, jak správně žít, co a jak se životem dělat (tomu a tomu věřit, tam a tam směřovat, to a to obětovat). A to se po věky týká nejen náboženství nebo etiky, ale i politiky; dnes dokonce módy, zábavy atd. Přitom by byl zázrak, aby nebyl někdo obviněn, že jaksi nevyhovuje. Toho se lidé náramně bojí (na strachu byla založena i moc minulého režimu). Jde o jakýsi diktát jedněch vůči druhým: Zpravidla je totiž snadnější požadovat cokoli po druhých než po sobě.
Dá se říct, že to někdy hraničí se zotročováním. Jenže „synové světla“ by neměli nikoho donucovat. Protože vést člověka k Bohu nelze tak, že ho chytneme pod krkem a k Bohu jej dovlečeme – doslova ani v obrazném smyslu. Vést člověka ke světlu znamená světlo rozžehnout a prosvítit tmu. Kdo po světle touží, rád k němu přijde sám.
V čem by tedy měla spočívat prozíravost „synů světla“? Nejspíš ve vědomí, že se jejich situace příliš neliší od situace onoho nejapného správce: Pokud si někdo myslí, že se dá prožít správný život, život v sevření předpisů zákona – je to právě jen sevření, ne život. A těžko ho pak lze odevzdat jako něco dobře obhospodařeného. Právě tak, jako je nedobré chtít po druhých, čeho člověk sám není schopen. Ježíš svým působením lidem okolo sděloval: Spásu si nezajistíte, nezasloužíte, nepřivodíte. Božímu zákonu nedostojíte. K Bohu můžete přijít jen díky Božímu slitování a milosrdenství. Což Ježíš nakonec stvrdil svou obětí na kříži.
Ano, přiznejme si i my: jsme na tom podobně jak ten zmíněný správce. Jsme prostě dlužni. Jsme Bohu dlužni svůj život (ne sami sobě, svému štěstí).
Při vědomí svého dluhu (viny – němčina má pro obojí jedno slovo: Schuld) bychom měli umět „slevit“ ostatním ve svých nárocích na jejich „správný“ život. Ne jim diktovat a uvádět je do strachu – ať už ve jménu řádu a pořádku, ať už ve jménu Boha. Naše rozhořčení nad jejich selháními, nad jejich dluhy (vinami) se vytratí, uvědomíme-li si selhání, viny a dluhy vlastní.
Prozíravost, k níž chce Ježíš přivést své posluchače, není v tom, v čem vězí svět: v korupci a nepoctivém jednání, ale v něčem naprosto jiném. Ježíšovi šlo především o milosrdenství, jehož máme být schopni vůči druhým lidem. Jedni jako druzí – oni jako my – jsme Bohu dlužni. Nejde dobře spravovat svůj život jinak, než žít z Boží lásky. Teprve, když svým bližním dáme to, co potřebují – Boží lásku – správně jsme správcovali. A milosrdný Bůh nechce nic, než abychom žili z jeho Ducha a k druhým také byli milosrdní.