Rozhovor s Pavlem Pechancem, který vyšel v ČZ 22/2013
Novým biskupem královéhradecké diecéze naší církve byl zvolen Mgr. Pavel Pechanec, farář náboženské obce v Českém Dubu. Slavnostní instalace a ordinace proběhly v sobotu 18. května ve Sboru kněze Ambrože v Hradci Králové. Tak jako dalším novým bratrům biskupům jsme si dovolili položit bratru Pechancovi několik otázek.
Na mimořádném volebním shromáždění jste představil své působení na poli církevním, dále řekněme společensko-politickém coby zastupitel města Český Dub a také svou činnost v oblasti kulturní. Mohl byste krátce přiblížit tyto své aktivity i našim čtenářům?
Na volebním shromáždění jsme byli vyzváni, abychom sami sebe něčím charakterizovali. A je skutečností, že se na mně postupem času navázaly aktivity, které vycházejí ze zájmu o život v místě, kde žiji a které mám rád. Vycházím z toho, že člověk je poutník, co vždy za sebou zanechává jisté stopy a ani nemůže projít životem, jakoby nebyl. Jde pouze jen a jen o to, čemu a komu se za své stopy bude jednou zpovídat. Proto jsem se i různě „míchal” do společensko-politického dění jako radní města a součást veřejného života v několika spolcích a organizacích u nás pod Ještědem. Co se týká kultury, tak tam ony motivy, jsou dosti podobné a je faktem, že mě velmi baví „být s lidmi”. Proto se i točím kolem divadla jako nadšený ochotník, autor pohádek a loutkoherec a spolu s manželkou tvoříme dětské divadélko a zrovna teď budeme i finišovat v završení našeho celoročního úsilí – „světovou” premiérou muzikálu „Konec řečí”.
V čem spatřujete těžiště své biskupské služby v diecézi a v celku církve?
Těžiště jakékoli služby začíná a končí v Kristu. Zde neříkám nic nového pod sluncem a ani dost dobře nemohu. Kristus je pro nás těžištěm a středobodem našeho lidství. On je protiváhou, co vyrovnává naši pouť. Samozřejmě nevím a neznám ony konkrétní kontury své budoucí pouti s biskupským řetězem na krku, ale těžištěm je pro mě – pro nás Kristus. V preambuli naší církve se hovoří o snaze naplnit současný život Duchem Kristovým. Tato snaha bývá omezována naší lidskou křehkostí a mnohdy i zarputilou omezeností a o to víc je pro svět, který obýváme tolik potřebná. Uvolňovat prostor Duchu Kristovu ve všech spojitostech života je těžištěm služby nejen biskupské, ale i nás všech.
Jak vnímáte budoucnost církví a náboženství v naší společnosti?
Budoucno je samozřejmě velmi důležité, člověk je i tak vybaven, aby se díval před sebe a dopředu. Budoucno se ovšem odvíjí od dané přítomnosti, tedy z bodu, v němž se jako církev Kristova nacházíme. Ano, jsme v přelomové době, o tom není sporu. Došlo nyní k faktické odluce církví od státu a my se nutně ptáme, co bude dál. Ohlížíme se za sebe, vzpomínáme na dobu, kdy nás byl milión a kdy společnost vnímala dílo církve zcela jinak, než je tomu dnes. Naši přítomnost tedy nutně naplňuje starost a lidská nejistota. Proto ovšem, a víc než naše vzpomínání nebo vědomí neurčitosti budoucna, nás musí zajímat daná přítomnost. Jasná otázka, čím a kým se necháme jako jednotlivci a potažmo jako společenství naplňovat. Pokud to bude jen duch našeho uondaného lidství, pak nemůžeme příliš vidět budoucno církve a společnosti v naději. Náš Pán, se díky Bohu, zřetelně projevuje jako Ten, kdo je obdařen velkou trpělivostí a díky němu a jen v něm smíme nacházet milost budoucna.