Kázání na I. neděli po Velikonocích (J13,31-35; ekumenický lekcionář cyklu C), uveřejněno v Českém zápase 14/2013.
Milé setry a milí bratři! Pokoj vám! Tak máme po Velikonocích! Můžeme se vrátit k našim běžným životům. Můžeme se zavřít zpět do pracovních povinností, běžných starostí a strachování. Můžeme, ale nemusíme! Záleží totiž jen na nás a na tom, zda jsme se setkali s živým Kristem. Dnešní čtení se vztahují ke dvěma zavřeným dveřím, za kterými se ocitají učedníci. První jsou dveře z Janova evangelia, které zavřeli učedníci sami. Jsou to dveře strachu a smutku zamčené před vnějším světem. Učedníci totiž ztratili svého Mistra, který byl pověšen na kříž a pohřben. Dnes po třech dnech je hrob prázdný. Nechápou, co se děje. Byl tam a už není! A tu náhle stojí uprostřed nich! Živý a mluvící! Vyzývá je k při jetí Ducha svatého. To samé se jim stane i za týden díky pochybujícímu Tomášovi. Opět jsou spolu. Opět za zavřenými dveřmi. Opět stojí uprostřed nich. A díky tomu Tomáš vyznává: „Můj Pán, můj Bůh.“
Druhé dveře, za kterými se učedníci vyskytují, jsou zamřížované. Za těmi dveřmi chtějí židé uzavřít zvěst o Kristu Ježíši, kterou apoštolové po přijetí Ducha hlásají po celém Jeruzalémě. Ale ani tyto dveře nejsou pro Boha nepřekonatelné a učedníci se s jeho pomocí dostávají ven a hlásají Boží slovo o vzkříšeném dál. A proto se znovu dostávají před radu a velekněze.
Máme tu tedy dva typy dveří: První dveře zavíráme my sami ze strachu před vnějším světem. A u druhých dveří se situace otáčí, už to nejsme my, kdo má klíče, ale ti venku, kteří se bojí našich slov, kterým nerozumí. Za těmi prvními i druhými dveřmi stojí v obou příbězích ti samí lidé – učedníci, ale díky setkání s Kristem a díky přijetí Ducha svatého se mění jejich situace. Ze zamykajících se se stávají zamčení. Ze schovaných jsou veřejně působící. Z lidí plných strachu ze židů jsou odvážlivci překračující židovský zákaz „učit o tom člověku“. Poznají, že je to Bůh, komu mají naslouchat. Poznají, uvěří a zažijí, že Bůh má moc překonat jakékoli zavřené dveře.
Před dvěma tisíci lety takové dveře mezi učedníky a světem byly. A jak je to dnes? Z které strany jsou dveře zavřené? Nejsou zavřené z naší? Nezavíráme se ve svých náboženských obcích a netruchlíme nad zašlou slávou plných kostelů? Ne bojíme se lidí zvenku a jejich reakce na naše pozvání? Neuzavíráme se i my týden co týden v kostele a nedokazujeme našim vnitřním Tomášům, že je Kristus mezi námi? Anebo je to naopak? Svět se bojí nás, abychom ho nenakazili zbožností či fanatičností? Nebojí se Boha jako berličky, která by jim dokázala, že jsou slabí? Neděsíme svět svým hlásáním Dobra, Pravdy a Krásy? Ne, naštěstí dnes žádné dřevěné nebo mřížové dveře mezi námi a naším okolím v Čechách nejsou. Ale možná by se tyto pevné dveře překonávaly Hospodinu lépe než ty, které tvoří naše předsudky a domněnky, které si my i lidé kolem nás vytváříme.
Kéž díky Kristu překonáme všechny zavřené dveře! Kéž přijmeme Ducha svatého, který nás naplní touhou po hlásání Kristova vítězství. Kéž se necháme vysvobodit ze všech pout, která si nasazujeme. Kéž se nebojíme toho, že Hospodin je ten, který jest, který byl a který přichází! Nechme proto naše srdce otevřená! Vždyť zavřená ho stejně nezastaví…