Kázání uveřejněné v ČZ 23/2011, 6. neděle po Velikonocích, J 17,1-11
Vypráví se, že v začátcích Spojených států amerických se vážně uvažovalo, že by ve státním znaku mohl být krocan. Divoký krocan zaujímal důležité místo v jídelníčku pro příchozí v Novém světě a až dodnes je jeho maso vnímáno jako sváteční pokrm. Nápad symbolu státu se však neujal, nemohl. Argument proti byl drtivý: to zvíře není příliš vhodné, nemělo by znázorňovat stát. Je to sice velký, chutný, ale také i děsivě natvrdlý pták, když prší, může se stát, že pln překvapení se bude s otevřeným zobákem dívat do nebe tak dlouho, až se nakonec utopí!
Jedenáct učedníků na Olivové hoře po Ježíšově nanebevstoupení upřeně hledělo do nebe. Stáli tam jistě notnou chvíli, ještě plně nepřijali Ducha svatého. Nezkušenost, omezená moudrost jim přibila nohy k hoře a zrak k nebi. Až Boží milost je osvobodila: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Nebyl to však jenom zásah dvou tajemných mužů v bílém rouchu, co přiměl učedníky posunout se dál. Byla to také jejich osobní důvěra, co je směřovalo, aby byli pospolu, svorně a vytrvale se modlili a čekali.
Výzva k trpělivosti k modlitbě dopadá také na nás, sestry a bratři. Dnes jsme proto při druhém biblickém čtení slyšeli z prvého listu Petrova povel milosti, abychom nebyli zmatení výhní zkoušek, byli střízliví a bdělí, neboť ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil.
Ano, jistě to zná každý z nás. Strach, nejistota, slabost umí spoutat člověku nohy i ducha. Lidské síly jsou takové a „lev“ mívá mnohem větší váhu, sílu i rychlost. Člověk, když slyší řev Zla, snadno ztuhne ve svém myšlení, pohledu na život i svět. Proto tolik potřebujeme společenství druhých, proto se potřebujeme modlit a také i zakoušet milost, v níž je nám dáno slyšet Boží slovo. Ono mocné ujištění i výzvu,
abychom se probouzeli a nepřeměřovali zkameněle život vezdejší. Učedníci Páně se po návratu z hory vytrvale modlili spolu s ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.
Čekali na sílu Ducha svatého, aby se stali Kristovými svědky, až na sám konec země. Evangelium nám také odkrývá, sestry a bratři, že i Ježíš se vytrvale modlil za své učedníky. V zahradě Getsemanské, kam nás zavádí dnešní čtení. Ježíš tam pozvedl oči k nebi a modlil se za své učedníky.
Věděl a viděl, že je to nutné. Prosil tehdy za těch jedenáct učedníků a jak nám odkrývá text modlitby, Ježíš se modlil také za ty, kteří jednou uvěří. Ježíš se modlil, díval se do nebe, díval se do budoucna.
Nebyl to otupělý pohled, zkamenělý strachem z toho, co přichází. Neporoučela mu tehdy před zatčením omezená ztuhlost z toho, co se v té chvíli, jak cítil, dělo kolem něj. Ježíš viděl Boha Otce a vnímal i daleké budoucno, viděl nás.
Víra, sestry a bratři, nám umožňuje slyšet jeho tichý hlas. Vnímat, že tak, jako se kdysi modlil za těch pár pochybných mužů z Galileje, tak se i v této chvíli modlí za mne, za tebe… Modlí se, abychom opouštěli horu nářků, údivů či úleků. Ježíš se modlí, abychom se posouvali dál.
Čekali na sílu Ducha svatého, uměli ji rozpoznat, nestát a jít. A pevně věřili pravdě evangelia, že jednou Ježíše uvidíme přicházet a shledáme se sním tváří v tvář. Ztuhlost lidského vidění, mrazivá ochablost lidského ducha člověka tu a tam ponouká, aby jen hleděl do nebe, neviděl nic jiného než oblaka, nerozuměl, nechápal. A dokonce se mnohdy stává, že i během obvyklého deště všedních chvil člověk ztěžka lapá po dechu, topí se ve vlastní rozbředlosti.
Proto se za nás Ježíš modlí, prosí za své učedníky. Za nás, co prozatím stojíme v tomto světě, abychom byli spojeni s ním a tím i s naším Otcem v nebesích. Jeho modlitba nás smí nést i tímto dnem. Díky Kristu smíme nacházet jeho Ducha, modlit se a jít dál.