„V refektáři potkal jsem dvé mnichů.
Vznešeně tam tlachali o tichu.“
Šimon Vobořil
Ticho. Psát cokoliv je vlastně jeho popřením, protože i psaná slova mohou znít (když nebudete číst příliš nahlas, snad to ale nebude tak vadit). Ticho je. Anebo není. Záleží jen na nás, jestli ticho dokážeme vyrobit. Jestli dokážeme sami sobě říct „zmlkni už konečně!“, jestli dokážeme přemoct potřebu pořád někomu něco sdělovat.
Ticho může být jako poušť. Nejen následovníci svatého Antonína o tom vědí své. Ticho může drásat jako pouštní bouře, může v něm přijít děsivá pouštní zima nebo naopak může pálit jak do ruda rozžhavené slunce. Může ale i vyvolat žízeň – potřebu hledat vodu života, protože ta oáza tam někde je schovaná, jen ji třeba hned nevidíme anebo jsme mockrát běhali za nějakým pouštním přeludem namísto skutečného pramene.
Do ticha se rozhodlo ponořit pár lidiček, kteří přijali pozvání Královéhradecké diecéze do Domu hostů v broumovském klášteře. Konala se zde již podruhé duchovní obnova, tentokrát vedená v silentiu. Bratr Daniel Majer vede exercicie již po mnoho let a byl průvodcem i letošních účastníků.
Ticho nemusí být vždy dobře snášeno. Někteří účastníci zaregistrovali, jak v tichu každý zvuk zní jako rána z děla. Ve ztichlých, vznosných a dlouhých klášterních chodbách otočíte klíčem a už jen to vás vyděsí. Vozík s jídlem z kuchyně anebo někoho z dalších hostí vnímáte daleko intenzivněji.
Někdo očekává od ticha vznešenou velebnost, povznesení od všeho tady dole. Může pak být překvapený, že spíš slyší každý ten spadlý špendlík, který vydá zvuk jak padající tovární komín. Slyšel jsem kdysi mnicha přísně observantního řádu sprostě nadávat u výrobní linky hořčice. Zvládl to beze slov.
Ticho má kumulativní charakter. U někoho to působí jako pérko v hračce. Když je přestanete natahovat, nějakou dobu to trvá, než hračka zastaví. Účelem exercicií ale je spíš jiný efekt kumulace: nahromaděné ticho může a má způsobit ztišení jiné úrovně, ztišení v duši.
Komu se to podaří, má velkou výhodu. Může být sám s Pánem. Může taky zůstat sám se sebou, to ale záleží jenom na něm. Kdo se dokáže otevřít, může vstoupit do důvěrného rozhovoru s Kristem. Bylo by moc fajn, kdyby to dokázal každý křesťan nejen během exercicií, protože víra v Krista, to je především důvěra a modlitba je především dialog.
Protože nechci být dalším, kdo o tichu vznešeně tlachá, zkrátím tuto úvahu: Díky moc Danovi za jeho zamyšlení. Díky Ignácovi z Loyoly, Anthonymu de Melo, Ludvíku Armbrusterovi, Dietrichu Bonhoefferovi, Nikolaji Vasiljevičovi Gogolovi, Richardu Rohrovi, Vladimiru Solovjovovi a mnohým dalším za jejich zaznamenané a předané myšlenky. Díky Pavlovi a Janě Pechancovým za výběr skvělého místa pro modlitbu a za organizaci exercicií. Díky tobě, Pane, za to, že jsi s námi a že nás vedeš k sobě. Broumovský klášter s celami promodlenými stovkami benediktýnských i jiných mnichů ale i prosycený zoufalstvím internovaných řádových sester je silně působící místo. Díky za těch pár dní ticha.