Těšit… Izajáš 66,13 (+ Žalm 131 + 2.K 1,4)
„ Jako když někoho utěšuje matka,tak vás budu těšit.“ Tento text z Iz 66,13 je pro letošní rok pro mnohé církve heslem roku . Jak pěkně to zní: náš Bůh nás těší tak,jako to dělá dobrá matka.Možná nás trochu zarazí,že v bibli nenajdeme slova „těšit,útěcha“ tak často jak si myslíme.
Dnes není žádnou zvláštností,když vidíme mladého tatínka s kočárkem nebo jak se stará o malé dítě. Někteří z nich využili možnosti a vzali si rodičovskou dovolenou. Za mých mladých let to nebývalo,byly takzvané mužské a ženské práce.Práce s malým dítětem byla starostí ženy.I když v 50.letech byly téměř všechny ženy zapojeny do pracovního procesu,čekala je doma další směna s vařením,úklidem,dětmi.Mužskou prací bylo –pokud byl muž šikovný- různé domácí opravy a pokud byly nějaké problémy s dětmi,jejich potrestání.Když se v církvi mluví o Bohu jako o Otci,mohli lidé podle svých zkušeností z dětství myslet na Boha jako na přísného soudce. Když pak feministky mluvily o Bohu jako o Matce, aby vyzdvihly také jiné Boží stránky,nastal problém.Bůh jako Matka?Něco tak nemožného?
Bůh ale není ani muž ani žena.Bůh je Bůh. On jedná jinak nežli si dovedeme představit.V modlitbě Páně se modlíme „Otče náš“- Otče.Ježíš se modlil aramejsky „Abba“,což je spíš výraz pro dětsky něžné „tatínku“.Takové oslovení je hřejivé , mazlivé a důvěřivé.
Útěcha,těšit.To je něco ,po čem toužíme a čeho se nám bohužel nedostává vždycky v dostatečné míře.Proto lidé hledají různé náhražky: jako malé děti mají měkoučké plyšáky,jako větší milují čokoládu,později přijde alkohol,tabák,drogy.
Mít klid ,jistotu a pohodu,jako syté nakrmené dítě u své matky – to je krásná představa!O tom čteme v žalmu 131.Škoda,že nemůžeme být znovu dětmi .I když jsme dospělí,máme místo,kde se nám potěšení,útěchy a jistoty dostává.Nalézáme je v plnosti u Boha.To on nás těší jako matka,která své dítě miluje a odpouští mu ze své lásky víc,nežli si dovedeme představit.
Existuje krásný a slavný Rembrandtův obraz „Návrat marnotratného syna“ na motiv Ježíšova podobenství.Na tomto obraze klečí navrácený marnotratný syn před svým otcem.My vidíme synova záda.Otec vztahuje své ruce ,aby syna objal.Nádherná scéna odpuštění a lásky.Pokud si však pozorně obraz prohlédneme,něco nás zarazí.Ruce.Ten otec má divné ruce – jedna ruka je normální mužská ruka ,ale ta druhá je ženská!Co je to za nesmysl ?
Není to žádná chyba,žádný omyl velkého malíře.Je to jeho vyznání.Otec na obraze představuje Boha a jeho dvě zvláštní ruce ukazují na dvě Boží strany –mužskou i ženskou.
Bůh je Bůh.On nás potěšuje jako matka těší své dítě a dává nám za úkol těšit druhé. Apoštol Pavel to vyjadřuje v 2.listu ke Korintským : „ On nás potěšuje v každém soužení,abychom i my mohli těšit ty,kteří jsou v jakékoliv tísni,tou útěchou,jaké se nám samým dostává od Boha.“(2.K 1,4).
Máme těšit druhé,ale…někdy je to příliš těžké.Jak máme jeden druhého potěšovat? Slovy? Gesty? Beze slov?
Minulý týden jsem se zúčastnila setkání žen 3 zemí (ženy ze Saska,Polska a Čech) v německém Marienthalu.Tam jsme se letošním heslem –textem z Izajáše 66,13- také zabývaly.Měla jsem na starost mluvit o těšení a útěše.Ke konci jsem vyzvala přítomné ženy,aby vytvořily dvojice a čtvrthodinku se snažily potěšit druhou ze dvojice.Pak si měly poznamenat své pocity a otočit role-ta,která utěšovala,měla myslet na něco bolestného ze svého života a druhá ji měla těšit.Po půlhodince jsme se opět sešly a některé z žen-které chtěly-se s námi sdílely s tím,co zažily. Dvě Polky ,které se povrchně znaly minimálně rok a přijely vlakem ve stejném kupé,v té chvilce zjistily,že mají v mnohém podobné starosti,ale také to,že částečně mohou jedna druhé poradit a potěšit ji.V jiné dvojici byla jedna Němka a jedna Polka.Bez tlumočnice se nemohly domluvit,neovládaly jazyk té druhé.Velmi jsme se podivily,když se vrátily obě spokojené.Jedna řekla:když se podívám druhému člověku do očí,vidím tam radost nebo smutek.Když vidím smutek,zkusím potěšit-v tomto případě jen stiskem ruky a pohlazením.Pohled z očí do očí ukázal,že to nebylo prázdné gesto.
Těšit můžeme dvěma způsoby.Tím prvním je – říci to,co tak často říkáme: „To bude dobré“.Je to ale laciná útěcha,nic nedává.Druhým způsobem je podepřít,dodat odvahu.
- Ano,to je to,co máme dělat a co je naším úkolem.
Ježíš na otázku,co dělat,aby člověk dosáhl věčného života , vyprávěl podobenství o milosrdném Samařanovi a končil tím,čím i já chci dnes končit: „Jdi a jednej také tak!“
Alena Naimanová