Kázání uveřejněné v ČZ 51/2011, 4. neděle adventní, Lk 1,26-38
Milí přátelé, čas občanského kalendáře pokročil a my stojíme těsně před svátky vážícími se k narození Krista – Mesiáše. Pomyslně na rozhraní, před rozhodující změnou mající vliv na naši civilizaci, očekáváme v nejistotě a zároveň naději, že i letos dojde ke zrození Boha a že on už bude s námi. Předpokládám, že jsme ještě zcela neotupěli, nevyhořeli, nevzdali životní boj, nestali se nadmíru cynickými a dokážeme ještě čekat na Hospodina, na jeho neopakovatelný vstup do světa, kterého se malé děti dosud věřící „na Ježíška“ v těchto dnech již nemohou dočkat. Vytrženi z šedi času, před příchodem Božím, můžeme ochutnávat čas nasycený nadějí, bez které je svět jen propastná tůně, pustá a prázdná a nad ní tma.
Zamysleme se dnes nad bodem obratu, ve kterém sebereme kuráž k tomu říci: ano, ano tomu, jak Bůh sám vybírá své cesty mířící do tohoto světa a času, do života každého z nás. Jako první příklad je nám předkládán Boží pomazaný, vyvolený král David. Člověk, jehož životní eskapády by bohatě naplnily životy hned několika lidí. Jako na horské dráze, v opojné závrati, můžeme sledovat Davidovo člověčenství plné čistoty srdce, odvahy, pokory i slabošství, vypočítavosti, nebezpečné záludnosti strojící vraždu, aby tato byla vystřídána ochotou k oběti, pokornému přijímání zodpovědnosti před Božím soudem. Nakonec nás Davidův příběh donutí až k soucitu, když smíme pozorovat to, jak zestárlý čelí úkladům svého syna Abšalóma, aniž by sám podlehl zlobě a touze po odplatě. Nepředbíhejme ale. David sotva oplakal krále Saula, dobyl Jeruzalém a nechal do města přemístit schránu smlouvy, když můžeme číst, že se zabydlil ve svém domě a Hospodin mu dopřál klid od všech jeho okolních nepřátel. Tady by mohl jeho příběh klidně skončit, ale právě v tomto okamžiku se začíná rodit cosi nového, a to nejen pro krále Davida osobně, ale potažmo pro celý Izrael a díky tomu i pro nás. David spočinul a zatoužil po Bohu. Jinak po Bohu zatoužil, než jako mladíček před svým vstupem do života velkých úkolů, jinak než psanec na útěku před svým vlastním králem, nebo bojovník znající pach krve i prchavost života. David si uvědomil nepoměr mezi tím, co mu Hospodin dává, a tím, co on Bohu dokáže vrátit. Zarazil se David a na jeho srdci vytanula zvláštní touha usídlit Boha v chrámu, v domě se základy, které by pojaly Boží přítomnost. Vždyť on žije v krásném domě a Boží schrána přebývá jen ve svatostánku z houní. „Vystavme dům Boží vprostřed domů našich!“ Snadné řešení, kdyby… kdyby Bůh chtěl.
Zdá se, že s Hospodinem to chodí jinak, než jak to běžně jde po cestách lidských. To on, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, chce vybudovat dům Davidův, dům pro toho, kdo se ptá na Hospodina, kdo o Boží přítomnost stojí, kdo s Boží existencí spojuje svůj život. Davidovi nezbývá, než se svého záměru vzdát výměnou za naději, kterou mu Bůh přislibuje, že ano, jednou Hospodinu Davidův potomek pravý chrám zrobí.
Druhým příkladem je samotná Bohorodička, jak ji nazývá teologie. Zde, ve zvěsti Písma je to prostá Marie. Čistá duše, nezkušená a nezkažená. Stále ještě schopná poslušnosti za všechny představitelné meze. Setkává se s Boží přítomností a ta ji zcela pohltí. Její panenská víra dovolí početí Mesiáše, vstup Boha do hranic vymezených lidskou bytostí. Učinění Boha tělem. Zabydlení se Svatého Izraele vprostřed přebývání jeho lidu. Davidova touha je naplně na do neočekávatelných dimenzí. Dům Hospodinův jako tělo Kristovo, jako cesta lásky a oběti Mesiáše, jako Boží vylití Ducha na společenství víry před Bohem užaslých, očekávajících a poslušných jeho Slova, jako – kiriaké = dům Páně = církev.
My, církev, Dům Boží, čekáme na jeho příchod, na jeho přítomnost neporovnatelnou a neslučitelnou s čímkoliv ryze pozemským a přesto ve všem vezdejším přebývající. Jaká úleva, jaká moc a síla, Bůh vprostřed nás! Skutečností se stává to, co se může odehrát v životě každého člověka; nalezení živého Boha. Dar, pro který stojí za to odmítnout vábení bohatství všech darů ostatních, dokonce i (ba právě!) státních restitučních stamiliónů, protože tyto nic nejsou proti přebývání v jeho domě. Jsme jím? Chceme jím být? Dokážeme jím být? Jak to učiníme? Co tomu podřídíme? A bude to již letos?