Kázání uveřejněné v ČZ 3/2012, 2. neděle po Zjevení Páně J 1,43-51
„Uvidíš věci daleko větší,“ říká Ježíš Natanaelovi, když je tento ohromen jeho slovy: „Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ Uvidí věci daleko větší. Věci krásnější i hrozivější, jasnější i záhadnější. Nebo možná nejkrásnější a nejhrozivější, nejjasnější i nejzáhadnější. A co my? Nás také Ježíš viděl pod fíkem, nebo spíše za volantem, u po-čítače, ve škole, na hřišti ještě dříve, než k nám dolehlo jeho slovo. A i nám je slíbeno vidět věci daleko větší. I nám platí to pozvání na cestu, která neslibuje ani klid ani jednoduchost, zato ale zaručuje pevné a jisté vedení.
To ale pouze v tom případě, že se budeme chtít nechat vést. Ona ta cesta může vést místy, kam bychom nikdy nevkročili, kam se nám vysloveně nechce. Asi jsme zvědaví na věci krásné a jasné, někdo i na věci záhadné a nevysvětlitelné, ale málokdo chce vidět i ty věci nepříjemné. Když nás Ježíš osloví tak přímo, jako když povolával své apoštoly nebo když Hospodin volal Samuela, je těžko odmítnout. Ale jak snadno se pak z té cesty utíká a jak těžké jsou návraty na ni. Jsme z ní sváděni okolním světem i sebou samými. Svými okolními zájmy a „nutnými“ potřebami, svou nedokonalostí, kterou je každý z nás vybaven hojně, někdy nás brzdí přízraky minulosti i strach z budoucnosti.
Je to nedostatek důvěry v sebe i nedostatek důvěry v Ježíše. Tato nedů-věra byla z počátku i v Natanaelovi, když se podivoval, co může z Nazareta vzejít dobrého. I přes tento předsudek ho Ježíš označuje za pravého Izraelitu, v němž není lsti.
Dalo by se i o nás říct, že jsme praví křesťané, v nichž není lsti? Záměrně se ani nebudu pokoušet o odpověď, snad jen u sebe se pokusím učinit nějaký závěr. Jen sám pro sebe. Zkuste to taky. A až to uděláme, ať se nás nezmocní ani pýcha (pokud zjistíme, že jsme aspoň trochu takoví) ani deprese (když to dopadne jinak), ale v obou případech ať je v nás radost. Radost z toho, že smíme být takoví, jací jsme, anebo (a vlastně zároveň) že máme možnost se sebou něco dělat a že ta snaha nebude marná, protože vše se děje z Boží vůle a s jeho pomocí.
Omlouvám se za to všeobecné zamyšlení, které se tématu tohoto týdne snad jen trochu dotýká. Chtěl jsem jen říct (nebo spíš zopakovat, protože to slýcháme často, ale bojím se, že ne dost často), abychom byli jako Natanael a ostatní apoštolové. Vždyť to nebyli ani zdaleka nejlepší, ani nejvýznačnější lidé své doby. Ale s Boží pomocí dokázali velké věci.
A my bychom měli věřit, že když si nás Ježíš zavolal, že mu za to stojíme i se svými chybami a slabostmi, a že když nás povede po své cestě a my se jím vést necháme, tak pro nás žádné nástrahy nejsou nepřekonatelnou překážkou.