Kázání o 6. neděli po Velikonocích, ekumenický lekcionář cyklu C
Za svůj nedlouhý život jsem už stačil vypozorovat, že jako křesťané máme někdy tendenci pohrdat světem nebo se od něj v lepším případě alespoň distancovat, neboť svět je námi vnímán jako zkažený, plný hříchu a nikterak se neslučuje s Božím královstvím, ke kterému jsme povoláni a které přece neustále hledáme. A věřte mi, přátelé, přehlíživý postoj ke světu není správný a ani z biblického hlediska oprávněný.
Nejeden bedlivý čtenář Písma tu a tam objevil Ježíšovu výzvu adresovanou svým učedníkům, že mají jít do celého světa, ke všem národům a získávat nové učedníky a dokonce je i křtít. Působení apoštolů a potažmo i církve je nerozlučně spjato se světem, ve kterém žijeme, a víme, že to není svět právě ideální. Ježíš také v dnešním evangeliu poukazuje na skutečnost, že se učedníci pro slovo, které přijali a které hlásají, dostanou do napětí s tímto světem. Povšimněme si, že Ježíš neprosí, aby jeho následovníci byli od tohoto špatného světa, který je nenávidí, uchráněni, ale aby se světu nepřizpůsobovali a zlu nepodléhali. Pán nás, jako své učedníky, nepotřebuje nikde více než zrovna na tomto zkaženém světě, abychom pokračovali v jeho spásném jednání. Místo laciného moralizování, kritizování a odsuzování, které nám, křesťanům, docela dobře jde, nedolamovali nalomené stéblo, ale ukazovali východisko v Božím přijetí a odpuštění. Jiné poslání církev od Ježíše Krista neobdržela a je stejné až podnes.
Proto také Ježíš neprosí jen za svých dvanáct, ale i za ty, kteří skrze těchto dvanáct přijmou víru. Církev není chvilkovou, epizodní událostí, ale společenstvím, ve kterém se předává živá víra ve Vzkříšeného. Je nade vší pochybnost, že celá 17. kapitola Janova evangelia má závažný charakter. Je to jakási závěť nebo odkaz, který Ježíš předává svým učedníkům jako zárodku budoucí církve, ještě než bude vydán zákoníkům. Možná nám neuniklo, že se v celé kapitole často skloňují dvě slova: sláva a oslavit. Sláva v prostředí českého jazyka neznamená ještě nic moc. Slávu chápeme jako úspěch, pro který se člověk stane známým (byť jen dočasně). Ne nadarmo se praví v přísloví: „Všechna sláva, polní tráva.“ Zato řecké „dóxa“ nebo hebrejské „šechina“ znamená již zcela něco jiného! Je to sláva, která vyzařuje z Boží přítomnosti. Mohli bychom ji charakterizovat jako světlo, svatost nebo posvěcení, které pramení z Boha.
Ježíš přijal od svého Otce slávu, kterou dává i nám. Církev tedy není společenstvím lepších, zbožnějších a mravnějších lidí, ale těch, kteří se nechali ozářit Boží slávou. Byť je to společenství proti Boží vůli rozdělené. Jako by Ježíš již tehdy před svým ukřižováním tušil něco o budoucích roztržkách, klade učedníkům na srdce, aby zůstávali v jednotě. V jednotě, jejíž inspirací je vnitřní život Boží Trojice. Bylo by chybou vnímat současnou snahu o jednotu jen jako lidské církevnické úsilí. Ano, je to úsilí, ale je osvětlováno slávou Boží Trojice, jejíž jednota je možná jen díky vzájemnému vztahu lásky, v němž tři osoby žijí. Tato Boží láska, která se k nám sklání, odpouští nám a přivádí zpět do otcovského domu, má být tím nejpádnějším argumentem i motivem současně k usilování o jednotu všeho křesťanstva ve světě.
Všechny tyto naše úvahy o světě, poslání učedníků, Boží slávě a jednotě církve by byly zbytečné, kdyby nesměřovaly k jednomu cíli – k Bohu. Dosažení Božího království by bylo takřka jen čirou a nereálnou teorií, kdyby Ježíš nevyslovil ono povzbuzující „chci“. Verš 24.: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli tam, kde jsem já.“ Někdy můžeme mít pocit, že si život věčný musíme nějak vybojovat, že musíme přesvědčit Otce v nebesích, který nám ho nechce dát, aby nám ho dal. Ale Bůh nám chce dát život věčný. Což Kristus nepřišel do tohoto slzavého údolí a nebyl ukřižován za naše hříchy a nevstal z mrtvých? Nedává tím Bůh jasně najevo, že o nás stojí?
Chceme však také my? Přijali jsme slovo pravdy? Pravdy o sobě, své hříšnosti? Pravdu o své touze po smíření a odpuštění? A s tím související neodvratný požadavek pokání? Blaze těm, kdo žízní po pravdě…
Mgr. Jaroslav Křivánek