Dopoledne 24. ledna 2020 byl Vašek převezen na druhý břeh ke svému nebeskému tátovi. Nebyl jen kněz, ale i písničkář, básník, prozaik a radostný služebník evangelia. Chtěl studovat konzervatoř, ale nepřijali jej, a tak nastoupil na brigádu do Synthesie Semtín, která se mu nakonec protáhla na 22 let. V polovině 80. let, kdy se zařadil mezi „psavce“ křesťansky orientované literární Skupiny XXVI, se marně pokoušel přihlásit se na teologická studia. Složil tedy alespoň zkoušky z teologického minima a začal působit jako laický kazatel naší církve. V téže době se seznámil s významnou pardubickou rodinou Vokolkových, s jejímiž členy ho pojilo přátelství. Díky pádu komunismu mohl být v červenci 1990 v pardubickém Husově sboru vysvěcen na jáhna a v roce 2003 v Novém Bydžově na kněze. Coby duchovní CČSH, se kterou nechtěl coby farářský synek mít v 15 letech nic společného, postupně sloužil v Přelouči a v Novém Bydžově. Napsal několik básnických sbírek a novelu plnou víry v člověka a naděje Chemička, má láska.
Václav se začal po světě rozkoukávat ve Vrchlabí, kde se 26. listopadu 1951 narodil do farářské rodiny. Dětství v České Třebové prožil s vlaky, které se staly jeho celoživotní láskou. Po středoškolských studiích nebyl přijat na konzervatoř a nastoupil coby brigádník do Synthesie Semtín. V období dospívání u něho vyvrcholil vzdor k institucionální církvi, která v jeho očích přestala plnit svou funkci. Ve fabrice jako dělník a provozní chemik nakonec prožil 22 let. Své vzpomínky na tuto dobu zachytil v knize: Chemička, má láska.
Rozsahem útlé dílko vypravuje o „drobných lidičkách“ a jejich bytí v pardubické fabrice. Na první pohled by její čtenář mohl zapochybovat nad tím, jak souvisí „prazvláštní, chemií čpící svět“ mezi káděmi, kotli a sudy plnými chemikálií s kněžskou službou. Knihu totiž Václav Žďárský napsal až za časů svého farářování. Ale oni i chemičky mají své „nebe“, a možná je dokonce barevnější nežli to církevní, vždyť se v něm pohybují „podivuhodně zbarvení dělníci v rozežraných, polátaných, barvami zapráskaných modrákách“. Bratr Václav, který zná a má pochopení pro lidské slabosti a člověčinu, čtenářům v knize dává nahlédnout do životů pábitelů a jurodivých postaviček ze Synthesie Semtín, mezi kterými prožil více jak dvacet let. Roky v opojení: „Chlastalo se v hospodách, chlastalo se i v podniku…“, kdy si i velký Vladimír Iljič Lenin „sedl na zadek“, a kdy strana přebudovávala „obchůdky s devocionáliemi na veřejné záchodky. Symbolika jasná: Směřujeme již ne k Bohu, ale do hajzlu!“ Ale stejně tak roky, kdy nikdo z člověka nesejmul jeho zrození pro světlo: „…po létech jsem se zase modlil, při čemž jsem zjistil, že tento způsob komunikace opravdu funguje. Díky Pavlovi (Ing. Pavel Kamp, laický kazatel Církve bratrské – pozn. autora) jsem pochopil, že opravdový život – to není jen čest práci, dřina a chlast.“
Na stránkách Skupiny XXVI směřování knihy čtenářstvu poodkryl Václavův přítel, básník, šumavský „samotář“ a meteorolog Roman Szpuk: „Vaškův jazyk místy hraničí s drsností undergroundových tvůrců. V jeho krátkých prózách to občas zajiskří drsností, která tu není samoúčelná, spíš ilustruje autorův až něžný vztah ke všem samorostům a podivínům, tak jak je představovalo prostředí chemičky. Jde vlastně o výstavu tváří, osudů, srdcí, postav, galérii, ze které si návštěvník odnáší hluboké pochopení a lásku k lidem. Autorovi žádná slabost není cizí. Dokáže přijmout kohokoliv, snad kromě těch ‚distingovaných, vybranou mluvou oplývajících, svatými úsměvy zářících hajzlů.‘ Neodepisuje však nikoho. Křesťanská naděje patří k Vaškovi neoddělitelně, jako schopnost dělat si legraci sám ze sebe a ze svých handicapů.“
Od 80. let začal Vaškův život nabírat nový směr. Životní změnu nastartovala událost, kdy málem zahynul pod projíždějícím vlakem. „Tam ke mně Bůh mluvil.“ Postupně seznával, že bez Boha si nevystačí a začal se rozhlížet, po které řece víry by se mohl ubírat. Nakonec zakotvil v Církvi bratrské v Pardubicích, což tehdy bylo velmi otevřené společenství, kde se hojně scházela mládež. Neshody se začaly objevovat až s příchodem kazatele Evalda Ruckého z vojenské služby. „On už mě začal štvát, přestože jsem ho ještě neznal. Všichni mluvili o tom, až se Evald vrátí, jak to v Pardubicích pozvedne. To bylo jako druhý příchod Pána Ježíše. Evald se vrátil z vojny a začal tam vše dirigovat. Všichni mu chystali byt. To by stálo za nějakou povídku. To bylo jak nějaké probuzení. Starý, mladý chystali byt. Evald tam jen stál a dirigoval: ‚Ty přivezeš skříň, ty zajdi pro zrcadlo…‘ A já jsem v tom také účinkoval a říkám mu: ‚Evalde, nemohl by sis pro to zrcadlo zajít sám? Já teď tady něco dělám.‘ A on mi na to řekne: ‚Mne Duch svatý tímto nepověřil, já jsem tady od jiných věcí‘. Já jsem se naštval a řekl jsem mu: ‚Mne teď Duch svatý sdělil, že mám jít domů.‘ A sebral jsem se a šel jsem. Skončilo to tak, že si mě Evald zavolal na kobereček a řekl mi, že CČSH nemá právo na život a že nemůžu sedět na dvou židlích. Tak jsem slezl z té jejich.“
Trnitá cesta zpět do CČSH, v níž jeho otec sloužil od roku 1924, vedla přes faráře Antonína Jelínka. Poprvé se s tímto knězem, který na sebe dokázal „nabalovat“ mládež, setkal v Pardubicích, kde Tonda Jelínek konal ve sboru bohosloveckou praxi. V roce 1983 byl ustanoven v Heřmanově Městci, kde s početnou mládeží pořádal řadu akcí, jezdilo se na společné výlety, putovní tábory, přicházeli mezi ně i chartisté. Setkání mládeže tehdy začal navštěvovat také Václav. Atmosféra živého společenství jej oslovila.
Farář Antonín Jelínek stál také za prvním veřejným vystoupením Václava Žďárského coby písničkáře v rozhlase u muzikanta a písničkáře Karla Vepřeka. Později Václav přešaltoval od písniček k poezii. Napsal několik básnických sbírek (Houpačka, Akční nabídka, Pták pokadil mi hlavu), v roce 2018 mu díky hradecké diecézi vyšla zatím poslední sbírka básní pro děti Boží ZOO s ilustracemi profesorky Ivany Noble. Autorská čtení si Václav, dokud mu to nemoc umožňovala, sám doprovázel na piano. V polovině 90. let společně s kamarády – farářem Josefem Švehlou a Antonínem Míkem během jednoho dne natočil doma v bytě ze zhudebněných básní a textů autorské CD Pyroman.
Psaní bylo pro Václava ventilem, očistcem, soubojem o víru, či způsobem léčby – od roku 2001 se u něj začaly projevovat příznaky Parkinsonovy choroby. Poezii miloval pro „zkratku“, která na krátké ploše přináší zdroj k zamyšlení. Jeho dvorním vydavatelem byl Erwin Kukuczka, jenž dodnes drží samizdatovou edici Louč. Při jednom z našich setkání se Václav rozpovídal, kde nachází inspiraci pro psaní poezie. Jako příklad uvádí báseň Mžení: „‚Mží. Kněz v komži slouží mši. V kostele omšelém hlas šelem neuslyšíš. Venku mží do louží. V kaluži nebe dnes neuvidíš. V kostele omšelém láska mží do duší.‘ Tahle báseň mě napadla, když jsme šli kdysi dávno na vandr. Bylo to na Velikonoce. Na Velký pátek jsme vlezli do katolického kostela ve Žluticích. Mladý kněz tam sloužil úplně sám, tam nebyla noha. My jsme tam přišli, tři vandráci a on nám říkal: ‚Vy jste mně zachránili Velikonoce‘. Ale sloužil prostě. To bylo ještě za komunistů.“
Psaní a hledání přivedly Vaška v roce 1985 mezi „psavce“ z křesťansky orientované literární Skupiny XXVI, která povstala na Silvestra 1982 v Jizerských horách na římskokatolické faře v Příchovicích, kde v té době sloužil P. Miroslav Šimáček. Skupinu, jež dostala označení číslovkou XXVI podle někdejšího kódu pro Řím v diplomatické poště, zakládali básníci Roman Szpuk, Pavel Kukal a Květa Brožová-Jankovičová. Roztodivní „psavci“ se v Příchovicích pravidelně scházeli minimálně čtyřikrát do roka. Od roku 1987 se rozrůstající uskupení Don Quijotů a „žebráků Božích“ pod sílícím tlakem Státní bezpečnosti uchýlilo pod ochranu dalších dobrodinců na rozličných místech republiky.
Skupinu XXVI netvořili v druhé polovině 80. let zavedení autoři, jejichž verše by byly předkládány dětem na školách a diskutovali by o nich literární vědci. Vznikla stranou všech elit, a to jak elity disidentské, tak elity vládní. V zachovávání poezie převažovalo u většiny sdílení nad sdělením. Jak naspali v úvodu k samizdatovému almanachu v roce 1987 jeho editoři: „Chceme posílit znavené, ukázat na přehlížené, vyčistit obzor pro izolované. Chceme, aby plačící věděli, že se s nimi někdo směje. Pokud se nám to alespoň z části povede, budeme věřit, že tento sborník, vytvořený k oslavě Pána, splnil svůj účel.“
Mezi desítkami „osamělých“ literátů, které nikdo nepovzbuzoval úctou ani pronásledováním, si Václav Žďárský našel několik přátel, z nichž k nejbližším patřili Roman Szpuk, Vlasta Martinová-Paulátová, Zbyněk Ludvík Gordon či bývalý evangelický farář Petr Pazdera Payne. Příchovická setkání monitorovala Státní bezpečnost, která měla na faře ukryto odposlouchávací zařízení. Václav Žďárský, který v 80. letech stále pracoval ve fabrice, však nebyl pro návštěvy Příchovic nikterak perzekvován.
Přesto dal režim i jemu pocítit, že jako dítě z farářské rodiny, není plnohodnotným občanem socialistické společnosti. Když se v polovině 80. let pokoušel přihlásit na teologická studia, bylo mu naznačeno, že na Husově československé bohoslovecké fakultě není vítán. Ani ho to vzhledem k panující atmosféře příliš nemrzelo. Po vnitřním boji složil alespoň zkoušky z teologického minima a začal působit jako laický kazatel CČSH. V té době jej přítel Zdeněk Martiš přivedl do rodiny pardubického tiskaře Václava Vokolka. Mohl tak poznávat ryzí víru Květy Vokolkové i tvůrčí život jejích bratrů, zejména malíře a sochaře Vojmíra, se kterým ho pojilo nejužší přátelství.
Už to vypadalo, že Václavova budoucnost zůstane spojena s kotli a sudy plnými chemikálií, až přišel listopad 1989. „Rozhodl jsem se, že si život zařídím jinak, že jsem ve fabrice vlastně docela spokojený. V té chvíli přišel rok 1989. A v roce 1990 na jaře jsme opravovali fasádu v Pardubicích na kostele a dole zastavilo auto. Vystoupil biskup Tuček a volal na mě, jak Ježíš na Zachea: ‚Václave, slez dolů, jestli chceš sloužit, tak mi to řekni hned!‘ Tak jsem mu to řekl hned. Nějaké modlitby to tam nepřipadalo v úvahu… Tak jsem se ocitl zase ve službě.“
V červenci 1990 byl Václav v pardubickém sboru vysvěcen na jáhna a ustanoven duchovním v Přelouči. Po sedmi letech se stěhoval do Nového Bydžova. Kněžské svěcení obdržel mimo jiných od svého přítele, biskupa Štěpána Kláska v říjnu 2003. Vedle služby v Novém Bydžově v posledních letech působil rovněž mezi pacienty s Parkinsonovou chorobou. Smysl své farářské služby popsal Vašek lakonicky: „Farář by měl dát lidem trošku naděje, nějakou perspektivu. Nejen když se daří, ale i do těch našich průserů. Teď ty spolupacienti, to je příklad. Pro mě je třeba důležité, že neskáčou z okna.“ Druhým dechem dodal, že nejsilnější popud k naplňování naší lidskosti vyrůstá z Kristových slov: „Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ (Mt 25,45)
V souladu s tvůrci Otokarem Březinou, Františkem Bílkem či literárním kritikem F. X. Šaldou se v rozhovoru pro Iniciály hledač cesty k základům Roman Szpuk vyznal z potřeby přesáhnout se: „Tvůrce musí postavit chrám a zaplnit jej vesmírem, Bohem či lidmi.“ Vašek Žďárský tak činil s úžasnou trpělivostí, pokorou a ryzostí prostou pokrytectví. Díky, budeš nám chybět.
Martin Jindra
