Ve vesmíru žije jedno slabé stvoření, <br>
Toulá se po světě a šedin mu přibývá. <br>
Když má v hlavě jasno, nevydá ani hlásku, <br>
Když se opije, dlouze vyzpěvuje.
Pohled vzhůru naplňuje člověka úžasem a zvláštní netrpělivostí, jako každé tajemství žádoucí odhalení. Obrovská vzdálenost mezi námi a hvězdami se zdá být nepřekročitelnou a náš vztah k nebeským sluncím je touto vzdáleností vymezen; my můžeme ke hvězdám hlavně díky své fantazii. Tak dáváme vesmírným tělesům jména, abychom si je přiblížili, abychom si je poddali. Tato troufalost, ať už původu náboženského, pseudovědeckého nebo i rize akademického je na druhou stranu vyvažována snahou o usebrání, o vnitřní poznání vzájemného spříznění všeho Stvoření, vědomím sounáležitosti s Všehomírem. S pokorou pak přiznáváme, že ačkoli jsou naše snahy o duchovní souznění s Veškerenstvem upřímně míněné, ačkoli se učíme moudrosti naslouchání, ačkoli čerpáme sílu pro život soustředěný, vnímavý a otevřený, a ačkoli bychom s rostoucím poznáním duchovních hlubin rádi vydali ještě více své energie, času a vůbec žití, právě tehdy s pokorou přiznáváme, že nedokážeme víc, než jen přijímat: třebaže naše pohledy míří sluncím vstříc a dokážou žasnout při soumraku nebo rozednění, byť by byly sebevíc zanícené a rozžaté nadšením, vesmír nezahřejí ani tak, jako dokáže zahřát jediný sluneční paprsek pronikající k Zemi. </p>