Kázání uveřejněné v ČZ 19/2011, 2. neděle po Velikonocích, Lk 24,13-35
Učedníci jsou zpražení. Už je to třetí den a nic. Nic se nestalo. Zázrak se nekonal. Je to téměř poválečný popis, člověk vidí tu pustinu vně i uvnitř, jak jdou tu přibližně jedenáctikilometrovou pouť bez entuziasmu, bez vize, bez budoucnosti. Učedníci s ničím nepočítají, a potká je zázrak. Učedníci stojí v zármutku, a mluví s nimi sám Pán. Ještě to nevědí, ještě neutíkají za ostatními, příběh se teprve rozvíjí, ale Bůh už je zde. Ačkoli je pořád šero, pořád se připozdívá, Pán už je tu a řeší. Řeší jejich – naši skepsi.
Vykládá jim z Písem – a oni vědí, o čem mluví. Mají zájem mu naslouchat. Chtějí s ním jít. Chtějí s ním jíst, chtějí s ním setrvávat. Proto je může doprovázet. Mají společnou minulost a mají společnou budoucnost.
Ve filmu Julie a Julie jde o vaření. Mimo to, že to je půvabný film o tom, jak se vaří, tak tam kuchařka, která vyznává určité hodnoty, čerpá z knih jiné, zkušené, které si hluboce váží a nakonec zatouží se s ní setkat. Ženy si dlouho píší a posléze se setkávají na vlakovém nádraží. Nikdy se neviděly. Hned se poznají. Signály z dopisů, ale i signály z vydaných publikací je ubezpečí, že to je ona. Ta, s níž má sraz. Je to takový krásný výjev. Jedna sošná, vysoká, druhá droboučká, zkušená, vstoupí do haly na velikém nádraží. Je pusté. Ale ne zcela. Setkají se tam spolu lidé s minulostí. Se společnou minulostí. Se společnou touhou. A ta je k sobě přitáhne. Přitáhne je k sobě láska, i když se to motá kolem potravin. To nevadí.
Ježíš také vyhledá ty, kteří o něm vědí. Ty, kdo o něm mluví, želí jeho nebytí. Jsou smutní a centrem jejich smutku je Pán. Proto se jim může ukázat. Jsou znalí Písem, jsou znalí Tóry, proto s nimi může toto téma probírat, proto je mírnou oklikou může přivést až k sobě.
Exegeté poukazují na to, že jsou v textu narážky na SZ i pro nás -čtenáře: „Vtom se jim otevřely oči.“ Pasivní vazba odpovídá 16. verši, „jako by jim cosi zadržovalo oči“. Sice Ježíše“ nevidí“, ale „poznávají“ – epiginóskó – ho. Tento výraz odráží biblické vyjádření užité v souvislosti s Adamem a Evou. Gn 3,7 – Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. (Luke. T. Johnson – Výklad Lukáše 409)
Jakoby toto otevření očí nebylo k záhubě, nýbrž ke spáse. Toto prozření je skutečně prozřením k pravdě, ke spáse. Tak i my máme naději setkat se s Pánem. Máme naději jako Julie a Julie. Kroužíme kolem něj, občas s ním „vaříme“, občas od něj utíkáme. Ale jsme v jeho rádiu. Protože v něm je každý. Každý je zahrnut do Pánovy lásky. Podstatné je, zda on je v tom našem.
Pokřtili nás, možná s námi i chodili do kostela, občas jsme něco slýchali, potom se doba změnila, pulty s Biblemi zaplnily knihkupectví a někteří koupili, začetli se. A přece zůstali smutní, jdoucí svými cestami. Je po Velikonocích, a přece mnozí jsou zamyšlení, zakřiknutí, jdoucí po svých cestách. Jen svých cestách. Ale i když je po Velikonocích, Pán na nádraží zůstal. Neodjel. Čeká na nás, až otevřeme dveře haly a půjdeme na sraz s ním.