se jmenovalo putování mladých (věkem, ale i těch, co byli mladí spíš už jen srdcem) z Německa do Říma a Vatikánu. Ekumenickou pouť, konanou od 9. do 16. října letošního roku, spoluorganizovaly Evangelická církev ve středním Německu, Evangelická zemská anhaltská církev a Římskokatolické biskupství Magdeburg. Na cestu se přihlásila téměř tisícovka poutníků, kteří cestovali 21 autobusy. Program zaštiťovali a na něm se podíleli 2 biskupové (biskupka Junkermannová s římskokatolickým biskupem Feigem) a anhaltský církevní prezident Liebig. Poutníci se na cestu dlouho připravovali, diskutovali nad novými „tézemi“, které později předali papežovi. Místo 95, které přibil na vrata wittenberského zámeckého kostela před 499 lety Martin Luther, to bylo přes 500 tezí, návrhů a přání z obou ekumenických stran- evangelické i římskokatolické.
Účastníci byli ubytováni v kempu na okraji Říma a každé ráno je autobusy odvezly na některé místo v Římě, odkud se pak putovalo za cílem. Úvodní večerní bohoslužby v kostele svaté Sabiny připravili pracovníci s mládeží zmíněných 3 církví a službou se podíleli i všichni 3 představitelé německých církví. Hned druhý den byly poutnické bohoslužby v obrovském kostele svatého Pavla před hradbami, které sloužil německý kurijní kardinál Koch. Poté poutníci vyrazili na takzvanou cestu sedmi bran, při které navštívili Lateránskou baziliku (a „svaté schody“), Lutherovo náměstí, kostel svatého Bartoloměje, prošli kolem Velké synagogy (není přístupná), navštívili Pantheon, Kristův chrám(luteránský kostel) a náměstí Piazza del Popolo. Kdo chtěl, mohl připojit i návštěvu 3 dalších míst, z nichž pro mne nejdůležitějším byl kostel sv. Klimenta. Proč? Protože je v něm pohřbený Konstantin – Cyril, jeden z našich věrozvěstů (a patronů Evropy). Celá „procházka“ trvala přes 5 hodin po „kočičí dlažbě“ a byla delší než 10 km ve své nejjednodušší podobě. Do toho pršelo, chvílemi i lilo. Dali jsme si opravdu do těla. Druhý den, ve středu, jsme navštívili Kristův chrám a vyslechli velmi zajímavé vyprávění jeho německého faráře. První luteránské bohoslužby byly v Římě před 200 lety, připomenutí 300 let reformace. Až v roce 1870 byla mladým italským sjednoceným státem vyhlášena náboženská svoboda a bylo možno pomýšlet na stavbu vlastního kostela. Ten je zajímavý i tím, že se v něm snoubí mnoho symboliky od architektury po vnitřní vybavení. Kazatelna je kopií magdeburské, jedna křtitelnice je kopií křtitelnice, ve které mohl být pokřtěn Luther a druhá křtitelnice se skládá ze dvou částí, přičemž jedna je katolickým darem. Kalich nedávno věnoval tomuto kostelu sám papež František. I jeho 2 předchůdci v úřadu tento chrám (částečně pracovně) navštívili. I do tohoto chrámu jsme museli putovat minimálně půl hodiny tvrdé chůze a odtamtud do Kolosea a na Forum Romanum to bylo neméně daleko.
Čtvrtek byl dnem audience u papeže Františka. Z každého autobusu byl vylosován 1 zájemce, který mohl sedět při audienci v 1. řadě a mohl se těšit, že mu případně papež podá ruku. Také 2. řada byla vystrčena dopředu -pro zvlášť vybrané. V poslední minutě hledali ještě 2 lidi dopředu a mezi nimi jsem byla kupodivu i já. Na podávání ruky s papežem ale nedošlo. Věnoval nám hodinu a čtvrt svého času, což jeden člen jeho švýcarské gardy komentoval jako mimořádnou vstřícnost. Při audienci nešlo jen o projevy zmíněných 3 představitelů pořádajících církví a papeže, ale také o předání novodobých tezí k tématu ekuména, a k položení otázek 5 mladými lidmi (od 13 do 22 let) a živé papežově odpovědi. Za reformátory prohlásil svaté a ty, kdo vírou opravdu žijí. Nejlepší nejsou ani katolíci ani evangelíci, ale obojí společně. V otázce manželství jinocírkevních partnerů a případného jejich společného přijímání řekl, že by se měli řídit svým svědomím. O Františkovi je známo, že některými svými slovy přesahuje římskokatolickou dogmatiku. Řeší to tak, že se zeptá svých poradců, co na to říkají. Typickou jejich odpovědí je, že svatého otce dost dobře neslyšeli.
Papež řekl, že základem -přímo vizitkou a osobním průkazem křesťana – je to, co čteme ve 4. kapitole listu k Efezským: 3 věci jsou nejdůležitější: to první je vyvolení, které nejde ode mne, ale od Krista ke mně. Druhé je vykoupení Kristovou krví, které mne zachraňuje a to poslední a neméně důležité je víru žít (např. v otázce imigrantů). Z toho vše plyne, od toho se odvíjí. Na otázku, co má dělat studentka, aby přesvědčila spolužačku o své víře, řekl František, že není potřeba mluvit, ale chovat se křesťansky. Až přijdou otázky, proč pak se dá účinně svědčit. To dělá i on. Nečeká, až druzí projeví svou reverenci (úctu), ale sám jim vyjde naproti, chová se“ normálně“. Jako malý dárek přijal od našich pořadatelů zpěvníček a zazpíval si s námi. Přijal 2 poutnické šály (v obou barvách, žluté a modré), svázal je dohromady a dal si je kolem krku. Čas s ním utekl velmi rychle. Pak byl ještě čas na dóm svatého Petra a Vatikánská muzea včetně Sixtinské kaple. A večer -abychom nezapomněli chodit večerní 3 hodinová procházka po místech, která před 500 lety Luther při své 4 týdenní návštěvě Říma mohl navštívit a vidět. Mnohé z historických antických památek, které jsme viděli my, on neviděl, byly pod nánosy a nad nimi se pásly krávy. Ani svatopeterský chrám ještě nestál ve své mohutnosti. Zato poutníci dobře věděli, kam mají jít. Aby získali odpustky, bylo třeba navštívit během 24 hodin 7 chrámů, a aby trefili, stály jako ukazatelé směru starodávné obelisky, které skoro všechno převyšovaly. I Luther získal odpustky pro své prarodiče, ale také mnoho podnětů k přemýšlení.
V pátek jsme měli možnost se podívat do chrámu svatého Petra v řetězech. Řetězy tam jsou jako relikvie a mají připomínat Petrovo zázračné osvobození z vězení (čti Skutky apoštolské, 12. kapitolu) či jeho svázání řetězy před mučednickou smrtí. V chrámu je velmi známá „rohatá“ socha Mojžíše od Michalangela. Kvečeru byla ještě zastávka v římských katakombách. Těmi poutnický program končil.
Logem celého putování byl obrázek, na němž vlevo jsou wittenberská vrata s číslem 95(Lutherových tezí).Na pravé straně je kupole chrámu svatého Petra. Mezi tím jsou symbolické ostré kopce (Alpy? přes které jsme museli jet?).Ne – to jsou rozpory a překážky mezi katolíky a evangelíky, které je třeba překonat. To je smysl ekumenického hnutí.
Ptáte se, kde se ocitla česká husitka mezi samými Němci? Jistě jste zaregistrovali, že spolupořadatelkou byla zemská anhaltská církev, se kterou máme léta partnerství a která pro nás mnohé dělala a dělá. Často si to vůbec neuvědomujeme. Protože jsem před více než 50 lety byla u samých počátků vztahů s Anhaltem, zúčastnila jsem se toho putování se svou anhaltskou kamarádkou – tak, jako ona se se mnou vloni putovala po Kostnici. Ujistila jsem církevního prezidenta, že o Anhaltu víme a spolupráce s nimi si vážíme. Pokud o Anhaltu nevíte, zkuste se po tom pídit. Má to smysl.
Alena Naimanová, farářka z Rychnova nad Kněžnou