Přinášíme rozhovor s bratrem biskupem, který vyjde v časopise pražské diecéze Husita.
1. Vážený bratře magistře, v souvislosti s Vaším zvolením novým královéhradeckým biskupem bychom Vám rádi položili několik otázek pro naše čtenáře. Jaké pocity provázely Vaše nitro ve chvíli, kdy jste se dozvěděl, že jste byl na příštích 7 let zvolen novým biskupem?
Jak všichni víme, některé naše vnímání a pocity nám zůstanou hluboko v paměti a některé zasouváme do „přihrádky“ nepodstatných. Chvíle, kdy jsem byl zvolen královéhradeckým biskupem CČSH, samozřejmě pro mě podstatná byla v mnoha ohledech. Na diecézním shromáždění jsem se snažil jako kandidát pro službu biskupa odpovídat na otázky a po zakončení rozpravy jsme se spolu se svou „proti“ kandidátkou Olgou Líbalovou odebrali mimo volební shromáždění. Usadili jsme se na zahradě Husova sboru v Pardubicích, já jsem začal usrkávat výborný čaj, Olinka měla kafe, svítilo sluníčko.
Z otevřeného okna jsme sice slyšeli zvuk z jednání, ale nerozuměli jsme žádnému slovu a vlastně asi ani příliš nechtěli. Byla to podstatná chvíle života, ale začali jsme si spolu se sestrou povídat a nakonec jsme skončili u zcela nepodstatných věcí. Postupem času jsme odložili veškeré vnímání vážnosti daného okamžiku. Ani nevím, jak jsme tam dlouho seděli, ale bylo mi příjemně. Věděl jsem, že se nemám čeho bát. Vnímal jsem to jako projev Boží milosti, co nevycházel ani z mé síly, ani ze zkušeností. Těžko se to vysvětluje, ale je fakt, že když pro nás přišel bratr tajemník Martin Klofáč s tím, že je vše sečteno a máme jít nahoru, byl jsem klidný. Martin se na nás zvědavě podíval a suše zeptal: „Chcete výsledky vědět už teď, nebo až tam.“ A pokynul hlavou směrem k otevřeným oknům. „No tady, prosím tě!“ zareagovala rychle Olga. „Je to Pavel,“ řekl s jistou pomlkou Martin.
Zaznělo tedy moje jméno, dotkla se mě ona zpráva, ale moje pocity nevycházely tak docela ze mě… Proto i věřím, že kdyby zaznělo v ten okamžik jméno „Olga“, měl bych pocity dost možná podobné. Ano, těžko se to vysvětluje, ale tak to u pocitů i bývá, protože v nich nepřevládá jen složka rozumu a vůle.
2. Co předcházelo Vašemu rozhodnutí kandidovat na post biskupa Královéhradecké diecéze?
To už je otázka, u níž se dá vyjádřit zřetelné kontury rozumu a vůle. Naše lidství je ovšem spjato i se zmiňovanými pocity, co bývají velmi různé. Mnohdy se, jako známo, motáme v kruhu a hledáme pevný bod našeho pohledu. Přiznávám, že mému rozhodnutí kandidovat na biskupa předcházelo velké znejistění. Služba biskupa v sobě nese velkou proměnu života. Navíc se ocitáme v období velké proměny služby církve jako takové. Dochází k úplné odluce státu od církví a hledáme společně model fungování naší církve tak, abychom stáli pevně na nohách i v čase budoucím.
Pokud mám říci jednou větou, co předcházelo mému rozhodnutí kandidovat na službu biskupa, tak jsou to především modlitby a hledání Boží vůle.
3. Jaká je Vaše vize, čeho byste chtěl dosáhnout ve Vaší diecézi v průběhu následujícího funkčního období?
Modlitba a hledání Boží vůle je nutně také i náš nejhlavnější program. Je to ta nejpodstatnější složka jakékoli vize v církvi. Nejsme běžnou organizací, nejsme akciová společnost, ani s.r.o. Jsme lidské společenství, které funguje v tomto světě, dotýká se ho a svět se dotýká nás. Pro své fungování potřebujeme také i zcela světské prostředky, ale tím nejdůležitějším, o co se musíme i nadále snažit, je upřímné hledání toho, co od nás náš Pán očekává především.
Boží vůle se neskrývá v jednoduchých poučkách a řádech církve. Nebo lépe řečeno – Boží vůle je nám zjevena, ale my lidé si tu mnohé velmi komplikujeme svou křehkostí, zahleděností a zarputilým hledáním svých vlastních a značně dočasných zájmů. Proto modlitby a hledání Boží vůle musí být tím nejpodstatnějším úkolem a vizí ve službě církve.
4. Myslíte si, že je reálné v dosahu působnosti Vaší diecéze získávat nové členy pro naši církev a pokud ano, máte připraven konkrétní program a způsob, jakým se o to budete snažit?
Jistě je na místě přemýšlet o nových formách služby církve, je to přirozené. Církev je už dva tisíce let soustředěna na misii a na službu pro všechny možné příchozí. Naše Církev československá husitská se velmi orientuje na své prostředí, místo a dobu. Během 93 let jsme jasně ukázali, že neseme spolu s lidmi tíhu doby i nálad ve společnosti. Zpočátku nás ono sepjetí táhlo početně vzhůru a nyní se jasně ukazuje, že to, co je naší předností, je také i naší velkou slabinou. Už nás není tolik jako před léty. S největší pravděpodobností hned tak zase ani nebude, protože dílo Církve československé husitské momentálně nerezonuje s myšlením většinové společnosti. Jsme pro velkou většinu nesrozumitelní, archaičtí a dokonce i zcela cizí. Víme, že to musíme změnit.
A konkrétní program? Nejprve musíme se učit přestat naříkat. To je velmi důležité. Negativnost, rozpolcenost, otupělost, prázdnota, to všechno jsou naše vlastní mantinely, které jsme si nechali svým okolím vnutit. My přece víme, komu jsme uvěřili, víme, komu sloužíme. Pravda, bohužel nás mele doba a je nás proto stále míň a míň. To ovšem není to základní, co by nás mělo posouvat vpřed. Úspěšnost církve neleží v počtu nových příchozích, ale v otevřenosti a hloubce vztahu, v němž se každý smí najít. Jsme společenství věřících lidí, jsme propojeni lidskou organizací, co nese jméno Církev československá husitská. Společně se tedy zde smíme podpírat i radovat z živého vztahu, který smíme nacházet u Hospodina.