(rozhovor otištěný v Českém zápase 17/2013)
Bratr biskup Štěpán Klásek se loučí po 14 letech s působením v čele královéhradecké diecéze. Položili jsme mu v této souvislosti několik otázek.
Co pokládáte za klady, případně zápory ve vaší diecézi a církvi?
Největší náš problém vidím v tom, že v nás vždy není dostatek vděčnosti za jedinečný čas milosti a svobody, ve kterém nyní můžeme žít a sloužit. A klad tedy vidím tím pádem zase v tom, anebo spíše v těch, kteří nejen věrně slouží v našich sborech, ale také inspirativně hledají nové cesty k rozvíjení vlastního společenství. V naší diecézi jsem vděčný za letní tábory, ale i za další setkání, která se dotýkají dětí, mládeže, střední generace, seniorů či rozmanitých skupin spojených zájmem o dialog víry s vědou, uměním, službou atd.Klad vidím tam, kde je touha po sdílení radostí, starostí, i touha po službě, jak vzájemné, tak mířící za hranice sborů a církve, např. naše služba v domovech seniorů má většinou i výrazný ekumenický přesah.
Jaké události měly pro vás osobně největší význam? Jaké radosti, případně strasti provázely vaše funkční období?
Když je otázka položena takto osobně, pak mohu říci, že jsem Pánu Bohu vděčný za svou ženu Lenku, která se mnou věrně nesla a nese nejen všechny radosti, ale i obtíže duchovenské služby, jsem mu samozřejmě také vděčný za své rodiče, skrze které jsem přijal nejen fyzický život, ale byl jsem jimi uveden i na cestu víry a služby, a jsem mu vděčný i za naše děti, které se mnou stále kamarádí a baví je se mnou jezdit nejen na tábory, ale také sem tam přiložit ruku k dílu. A aby to nebylo jen o rodině pokrevní, pak pro mne vždycky velkou událostí byla a je služba, při níž člověk nejen druhým z Boží milosti něco dává, ale také sám dostává. Nejvíc jsem si to uvědomil ne při nějakém velkém slavnostním shromáždění, ale když jsem mohl po vyčerpávajícím jednání ústřední rady nebo církevního zastupitelstva sloužit hrstce sester shromážděných v jednom pokoji domova seniorů, protože dojít do kaple už bylo nad jejich síly.
Ale právě tady mezi nimi jsem zase načerpal sílu já. Pokud jde o strasti, ty jsou pro mne spojeny s chvílemi, když se lidé, kteří si předtím rozuměli a měli se rádi, začnou vzdalovat a ve zlém rozcházet.
Co vidíte za nejpodstatnější pro budoucnost?
Vzhledem k budoucnosti to nejdůležitější je, abychom byli otevřeni pro Boží vedení, abychom s důvěrou i odvahou vycházeli za těmi, ke kterým nás Pán Ježíš Kristus bude vysílat, a abychom dokázali spojovat v biblickém svědectví dobře ukotvenou víru s inspirativní otevřeností Kristovy lásky. Konkrétně to znamená, abychom vytvářeli jak vlastní živé společenství, ve kterém bude možné se ohřát a načerpat sílu, tak se nebáli s evangeliem vstupovat do nových prostorů, které se už teď před námi otevírají.