Jak víme, první neděle po Vánocích, případně 30. prosinec, nese v sobě označení den Rodiny Páně. Tradice Římskokatolické církve tento den staví jako možnost obnovy manželských slibů. Obecně ovšem v církvi platí, že z evangelií se především připomíná odpověď na dětskou otázku: „…a co bylo dál? Co bylo po tom, co se Ježíšek narodil?“
Evangelista Matouš nám líčí pokračování cesty Ježíšovy rodiny do Egypta a konečné usídlení v galilejském městečku Nazaret. Jak známo, je to velmi dobrodružná cesta. Je plná napětí, nebezpečí, andělů, krve, zla, trestu i pokoje. Naše fantazie za těmito několika řádky textu umožňuje vidět tuto část příběhu velmi barvitě a značně zajímavě.
Den Rodiny Páně nás ovšem nepřímo směřuje i do krajiny zcela neexotické a všední. Za tímto příběhem totiž na nás vystupuje také nutná otázka dospělých: „Kam jsme letos dospěli ve své rodině o svátcích? Co se nás dotklo z rodinných tradic a zvyků, co jsme zajímavého prožili, co naplňovalo naše představy a kde se naše sny rozcházely? Mohli jsme se těšit z toho, že jsme doma, mezi svými a nemuseli nikam cestovat? Těšili jsme se z jistoty domova? Bylo nám doma dobře, zakoušeli jsme pokoj, nebo nám bylo smutno?“ To všechno jsou otázky, na které, ať chceme nebo ne, dáváme sami sobě odpověď. Jsme lidé s různým příběhem života, a tak i naše odpovědi musí v sobě unést různou míru nebezpečí, napětí a bohužel mnohdy i zlé krve.
Škoda, že na tom nejsme podobně jako Josef, může nás i napadnout. Docela bychom i brali, kdyby k nám zřetelně tu a tam promluvil anděl a my pak o nebezpečí věděli a měli jasno, co máme dělat a kam máme jít.
Často se říkává, že pravé Vánoce jsou tam a tehdy, kde v rodině nechybějí malé děti: „Jak děti povyrostou a odejdou z domu, to už ani nejsou ty pravé Vánoce…“ Je ustáleným postojem, že malé děti jsou jako andělé, kterým rádi nasloucháme. Děti jsou těmi, pro něž se před Vánocemi namáháme, ženeme se a nestíháme. Pro ně připravujeme Vánoce, pro ně rozzařujeme stromeček. Bez těchto „andělů“ není doma takové světlo. Pokud člověk o tyto anděly přijde, je vše jiné, to je pochopitelné, ovšem ještě smutněji samozřejmě bývá člověku, když zůstane o Vánocích zcela sám.
Člověk se ve své přirozenosti opírá o druhé, vnímá od lidí tu a onde zlo. A někdy máme doma skutečné anděly. Někdy je náš život podobný snu, v němž se v jisté otupělosti dostáváme do situací, s nimiž si nevíme rady. Potřebujeme se opřít o člověka a naši blízcí jsou těmi, o něž se chceme opírat. Opírat se o člověka, o rodinu, byť je sebesvatější ovšem vždy nejde.
Ostatně o tom vskrytu svědčí i dnešní část evangelia. Josef, Marie, malý Ježíš byli výjimečnou rodinou. Tato „svatá rodina“ byla z vnějšího chápání docela obyčejná, ale Písmo nám svědčí o výjimečnosti mimořádné. Jenže ani oni se neopírali pouze o sebe navzájem, ani jejich rodina nebyla nezávislá a svobodná tak, jak po tom lidé dneška mnohdy touží.
Všichni toužíme po pohodlném životě, to je jisté a samozřejmé, ale žádný člověk, žádná rodina, věčnou zaji-štěnost, pohodu, klid nikdy nemá. Pouze víra člověka probouzí ze snu o pohádkovém životě a dává mu slyšet, co má dělat, kam má jít, čemu a komu se vyhnout, jak a pro co pracovat. Ve víře člověk vnímá, že je součástí větší rodiny, než je ta, se kterou je spojen jménem, krví a domovem. Cítí, že jako Boží dítě je také on a jeho nejbližší vystaven různému nebezpečí. A i když nikdo není pod ochranou pozemského ráje, smí slyšet Slovo, kam může směřovat jeho vlastní pouť. Útěk do Boží náruče je pro každého z nás, sestry a bratři, možností. Kéž se nám v našich rodinách daří slyšet Boží hlas. Hlas, co nás volá ze spánku, zve do velkého dobrodružství spolu s tím, kdo jako náš dobrý přítel a bratr jde už před námi.