– to doporučil kdysi apoštol Pavel křesťanům (ve Filipech a v Tesalonice). A těm dnešním by to nejspíš opakoval ještě vícekrát než jim tehdy, kdyby uviděl naše vážné křesťanské obličeje a rezervovanou důstojnost. Jenže přece jen by na ten první pohled nejspíš nedal. Spíš by se dal do hovoru a podle něj usoudil, co pod tou slupkou, kterou nosíme na veřejnosti, vlastně je.
A tak se ptáme, co by našel? Moralistické povzdechy, žehrání na zkažený svět a skupinovou povýšenost by určitě jako křesťanské jednání nehodnotil. Na druhou stranu dobře věděl, že skutečná radost se neprojevuje hřmotným veselím. Věděl, že to může být také tichá, vnitřní záležitost, která unese i kdejakou bolest (ale netváří se bolestínsky) a hlavně drží a vydrží. Je to tím, že má svůj zdroj v jiných než vnějších (veselých) událostech či podmínkách.
A tak jsme se mohli radovat dokonce v propůjčeném kostele, nezávisle na počtu zúčastněných, jen s vědomím, že máme společenství s tím vzkříšeným Kristem, jehož obraz ve vitráži se nám vznášel před očima. Ano, píšu o neděli 22. října, kdy jsme ke slavnosti v kostele Vzkříšení (v Husově sboru) v Broumově přivítali hosty zblízka i zdáli. O bohoslužbách vedených královéhradeckým biskupem P. Pechancem a místní farářkou J. Wienerovou. O slibu nové rady starších. O krásné hudbě a o zpěvu rozléhajícím se v kostele. O setkání kolem stolu v modlitebně, kde se ještě jednou rozsvítil zpěv Bohemáčku.
Radovali jsme se z každého, kdo se přišel radovat s námi. A protože ta pravá radost nevyprchá po skončení slavnosti, zůstává v nás. Zároveň zůstává i vděčnost za společné chvíle, za Boží blízkost, za nové naděje v našem usilování. Přeji takovou radost i vám. Hledejte a najděte její pramen.
Víme o něm a vracíme se k němu při každých bohoslužbách, při čtení Bible, při modlitbách. Ten pramen je v Bohu a přeji ho najít každému. Protože každému je určen. To jen my lidé si občas před prosté záležitosti nastavíme spoustu překážek a pak se na ně vymlouváme.
Radujte se, lidi! Umíte to ještě? Znáte k tomu cestu? Jana Wienerová