Kázání uveřejněné v ČZ 45/2013, 25. neděle po Duchu sv.; Př 3,-7; Mt 13,47nn
V našem světě se dělají průzkumy kdečeho, a tak došlo i na otázky po spokojenosti a pocitu štěstí. Náš národ z toho vyšel nevalně, cítí se podobně jako bědní Afričané, ač důvody k povzdechům jsou u nás naprosto jiné. Afričanům chybí chleba, nám vědomí práva, spravedlnosti a o pravdě ve veřejném životě se nám jen sní. Pokud se nějaká objeví, bývá všelijak zohýbaná, aby se někomu hodila. V tom se dýchá stejně špatně jako v dusivém ostravském ovzduší.
Svobodu, pravda, máme, neumíme s ní však dobře zacházet a to se obrací proti nám. Nedávné královéhradecké představení Víti Marčíka, inspirované Komenského dílem Labyrint světa a ráj srdce, divákům znovu připomnělo, jak realisticky a nadčasově se Komenský díval na společnost a jak jeho postřehy stejně palčivě platí v sou časnosti. Ve výrazově zhuštěném
podání si Marčíkův Poutník prohlédne kdeco na světě, zklame se v různých svých očekáváních, nahlíží pod povrch věcí a hledaje něco pěkného, podstatného, neklamného, stále se nemůže uspokojit. Až nakonec objeví v kleci ztýraného vězně a uvědomí si, že je to on sám. A že onu klec lze otevřít jenom zevnitř, klíčem, kterým své srdce člověk otvírá Bohu. Na divákovi pak je, aby si uvědomil, jak to vypadá s ním samým. Zda si opravdu cení toho, co mu nabízí Bůh.
Zda je ochoten vzdát se něčeho pro Boží království. Nejen něčeho, ale všeho, co zatím měl za cenné a důležité! A co potom obdrží…
Zatím jsme až po uši v tom labyrintu a ze všech stran se kdekdo snaží nasadit nám brýle mámení. Naštěstí úplně nedoléhají, a tak se dá aspoň trochu zahlédnout, jak se věci doopravdy mají. Jedno, zda v politice, v práci, v církvi nebo v rodině. Různé situace, právě tak jako různá politická jednání vyjevují podobné pohledy škvírou pod brýlemi. Kdosi mi trefně řekl, že politici jsou tu od toho, aby nás znovu a znovu zklamávali. Ano, takový je řád tohoto světa, tohoto labyrintu. Člověk však nemusí zůstat jeho vězněm. I do klece našich dnešních souvislostí proniká poznání, že klíč k naději máme sami v sobě. Jen jestli ho vůbec použijeme. Jestli ještě víme, jak ho vložit do zámku, jestli máme sílu s ním pootočit… a otevřít.
To pootočení a otvírání je práce i pro naše církevní společenství. Těžko budeme totiž moci zůstat v tom, na co jsme byli zvyklí. Nedělám si iluze, takové věci bolí, zvlášť pokud se nás začnou týkat osobně. A přece sebou budeme muset nějak pohnout – navenek i uvnitř – abychom pak mohli splnit Bohem daný úkol: Lidé v labyrintu světa by se měli doslechnout, že není třeba zůstávat jeho vězněm, že naděje je docela blízko a Bůh že poslal své Slovo, které objasňuje, jak to opravdu je, osvobozuje a křísí z mrtvých. Máme na to málo času, málo sil, možná i málo dobré vůle…
A tak se modleme s Komenským, abychom dobře počítali s našimi příležitostmi, s naším časem, po který tu smíme přebývat a něco dělat, abychom tak jednali se srdcem odemčeným a vyhlížejícím veselé zmrtvýchvstání.