Kázání o 15. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu C
Když jsem se zamyslel nad větou, která popisuje, jak Ježíš pozoroval ty, kteří si vybírají a derou se o přední místa, představil jsem si lidskou strkanici, která se děje na tolika místech okolo nás. V novém obchodním domě, na koncertě slavného zpěváka, na večerním banketu okolo švédských stolů či v naší politice. V lidské povaze je neustále se drát kupředu, být první tam, kde se mi může dostat potěšení pro můj žaludek, kde můžu obohatit svůj byt novou věcí, popřípadě se pochlubit setkáním se slavným zpěvákem, sportovcem či se jinak zviditelnit. Patřit k těm, kteří mají nejlepší auto, nejvíc vydělávají nebo mají nejúspěšnější děti.
Je pravda, že v naší době – nejspíš tomu nebylo jinak ani v době Ježíšově – platí zákon ostrých loktů. Kdo má více protekce, ostřejší a hbitější jazyk, více drzosti, ten to dotáhne nejdále. Asertivita je heslem moderní komunikace. Přičemž se často myslí spíše na agresivitu. Ježíš však upozorňuje na to, že se jedná o lež, která nás má zmást a odvést od pravé podstaty věcí. Ten, který stvořil řád světa, vidí věci v jiném světle nežli my. Již prorok Micheáš píše: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6,8). Hospodin od nás vlastně žádá přesně to, co je dnes tak nemoderní, zastaralé, do šrotu patřící. Nepodvádět, nebýt bezohledný a ještě k tomu netoužit po tom být za každou cenu vidět.
Ježíš nás upozorňuje, že vše jednou skončí. Jednou se ocitneme na mystické svatbě, tváří v tvář Bohu. Nevíme, kdy to přesně bude, ale můžeme si být jisti, že to bude. Vzkříšený Kristus tam bude přítomný, tentokrát však ne jako ten upocený, zakrvácený a umírající na kříži, ale jako vítěz a král ve slávě. A tehdy k sobě bude zvát své přátele. Všichni vědí o tom, jak vzniká a utužuje se přátelství. Tím, že s druhým člověkem projdeme kus společné cesty, že spolu strávíme společný čas, že se navzájem sdílíme.
Stejné je to ve společenství s Kristem, s Bohem. Čím více času s ním strávíme, tím lepší bude vztah mezi námi. Jeden bratr říkává: „Je smutné, kolik lidí mluví o tom, že nemají čas na to, aby se zúčastnili společného studia Písma, krátce se pomodlili před jídlem či alespoň v neděli přišli do kostela. Kdyby si spočítali čas, který stráví u televize nebo jiné podobné zábavy, zjistili by, kolik času vlastně mají. Jenom ho věnují něčemu, co je pro ně důležitější. Kolik peněz a energie člověk věnuje do různých aktivit, ale na Boží věci mu už nezbývá? Je náš vztah podobný tomu, když jsme se zamilovali? Je to ona prvotní láska, hluboký vztah ke Kristu?“
Musím přiznat, že sám se často nad tím musím zamyslet. Kolik času věnuji věcem, o kterých vím, že vyprchají a nepřinesou žádný užitek, a jak málo času věnuji práci na budování vztahu s Bohem. Příběh o svatební hostině je důležitý, neboť ukazuje, naznačuje, koho si ženich, hostitel, Kristus ve slávě vybírá za přátele, kdo je mu obzvláště milý a blízký. V Matoušově evangeliu Ježíš říká: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce…“ (Mt 11,29) a jinde říká: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech“ (Mk 10,43.44). Jestliže tedy toužíme být první před Bohem, jestliže toužíme po tom, abychom byli Bohu co nejblíže, nesmíme se bát pokořit. Ze své zkušenosti vím, jak je to nepříjemné. Jak se mi mnohokrát nechce. Bojím se o svoji hrdost. Ale je to opravdu hrdost, která má trvání? Nejedná se pouze o mé já, mé ego, které chce panovat v mém životě namísto Boha? Často se modlíváme: „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi,“ ale jsme ochotni nechat Boží vůli jednat v našich životech, když je to nepříjemné? Jsme ochotní se pokořit, přiznat naši nízkost, slabost před našimi blízkými? V naší rodině? Církvi?
Dokud budeme před ostatními předstírat svoji sílu, nemůžeme se nikdy postavit na sílu Kristovu. Apoštol Pavel o sobě prohlašoval: „Budu se raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný“ (2 K 12,9). To je chvíle, kdy přiznáme naše slabosti, kdy odvrhneme přetvářku, masky. V tu chvíli Kristus může opravdově zasáhnout v našich životech.
Vzpomínám si, jak často se mi stávalo při vyznávání hříchů před pastorem, ještě v Ústí nad Labem, že jsem si své hříchy přibarvoval, aby nevypadaly tak strašně. „Přeci nemůžu na sebe říci všechno. Jak by se na mne pak koukal! Tohle řádný křesťan přeci nedělá!!“ Ale ano dělá! Všichni zhřešili, nikdo není bez viny. Naší sílou a naším vysvobozením je kříž. Kříž, který nám dává naději a moc být sami sebou a sami se sebou.
Častokrát přemýšlím také nad naší církví a nad tím, jak naše sbory pomalu slábnou. Na mnoha místech chybí střední generace, mládež. Mám přátele, kteří mi říkají: „Já husitské církvi nevěřím.“ Mají rádi konkrétní sbor, konkrétní lidi. Mezi nimi jsou štastni a zažívají krásné obecenství. Dokonce jsou ochotni pravidelně přispívat částí svých platů. Ale o tom, že by vstoupili do našich řad, neuvažují. Jsem z toho smutný. Jak já, kněz a snad i budoucí farář, můžu přivádět lidi do společenství, kterému ani moji blízcí přátelé nevěří? Ale zlobit se na ně nemůžu. Nejen proto, že si myslím, že hlavní je žít v obecenství s Kristem a nezáleží až zas tak moc na tom, v jakém společenství to je. Ale také proto, že mnoho mých přátel i z vnitřního kruhu naší církve si klade velmi obdobnou otázku: „Je možné naší církvi důvěřovat?“ Nejde jen o problémy poslední doby, které vše jen vyhrotily. Myslím si, že se jedná z části o to, že se neustále snažíme být silnou církví. Druhou či třetí nejpočetnější v České republice. Církví, která vše zvládne sama. Která když přizná nějakou slabost, tak hned vzápětí dodá, že ti ostatní jsou na tom vlastně ještě mnohem hůř. (Mimochodem, tohle je bohužel i má vlastnost.) Církev, která se hlásí pouze ke své slavné minulosti, ale ne k části své minulosti, která již slavnou nebyla, nebo právě naopak? Jenže dokud plně nepřiznáme svoji slabost, dokud nerozřízneme všechny vředy, které na naší duši, církvi jsou, tak se nemůžeme začít uzdravovat.
Je nutné začít zespodu, zdola. Stát v pozadí, aby si nás mohl jednou Kristus zavolat a pozvat nás k sobě. „Příteli, pojď dopředu!“ Já osobně si myslím, že naše církev má naději na nový život, nové probuzení, že v ní znovu zapulzuje nový, mladý život, že se stane domovem pro mnohé, kteří by jinde domov nenašli. Ale to se může stát až tehdy, když nám všem půjde o jedinou věc: o důvěrný vztah s Kristem. Kristus čeká na to, aby vstoupil do tohoto světa. My jsme ti, skrze které může a má vyvstávat Boží království. Jenom nesmíme zapomínat na to, že se musíme umenšovat, aby on mohl růst. Tehdy, až se bude zdát, že jsme opravdu maličcí, až budeme v pravdě stát před sebou, světem i Bohem, tehdy nás Kristus vyzve: „Příteli, pojď kupředu.“