Kázání o 1. neděli adventní, lekcionář „Pokání a obnova církve“
První adventní nedělí vstupujeme do nového církevního roku a tradičně nás obdobím adventní přípravy provází postava proroka Jana Křtitele připravujícího cestu Páně a vybízejícího nás k témuž. Svědectví o Janu Křtiteli k nám tuto neděli zaznívá z Lukášova evangelia, a tak jistě stojí za pozornost, co tento evangelista zdůrazňuje ve srovnání s ostatními. Vtom základním je samozřejmě shoda. Je to výzva k pokání – obrácení a křest na odpuštění hříchů i odkaz na slova proroka Izajáše.
Vedle toho však evangelista Lukáš má zvláštní zájem na tom, aby i vystoupení Jana Křtitele propojil prostřednictvím šesti údajů o době panování s velkými politickými dějinami světa. Dává tím jasně najevo univerzální význam události, kterou je příchod Ježíše Krista. Ta univerzalita však nemíří jen k politickým špičkám, ale projevuje se i tím, že text ze 40. kapitoly knihy proroka Izajáše je zde, na rozdíl od evangelistů Marka a Matouše, zmiňujících jen hlas volajícího na poušti k přípravě cesty Páně a k vyrovnání stezek, rozšířen ještě o další verš, který připomíná univerzální Kristův význam vztažený na veškeré tvorstvo: „a každý tvor uzří spasení Boží.“ Právě tím, jak univerzální souvislosti má událost příchodu Páně v podání evangelisty Lukáše, se něco velice důležitého připomíná i nám. Z vnějšího pohledu je vystoupení Jana Křtitele jen nevýznamnou epizodou ve velkých politických dějinách světa, odehrávající se v 15. roce vlády císaře Tiberia.
A přece tento prorok v době, kdy podle pohledu tehdejšího židovstva poslední proroci představovaní Ageem, Zachariášem a Malachiášem již dávno zmlkli, připravuje příchod Krista, od něhož budou pozdější věky odvozovat svůj letopočet. Jistě není náhodou, že přiblížení tohoto nového věku přicházejícího Božího království je spojeno s pokáním, s obrácením, s proměnou. A právě ten evangelistou Lukášem přidaný verš z Izajášova proroctví o tom, že každý tvor uzří Boží spasení, by námi dnes neměl být přeslechnut.
Svůj hřích, své provinění většinou my lidé vnímáme především v rovině mezilidských vztahů – ať už osobních, anebo i v širších sociálních souvislostech. Prorocké slovo nám však připomíná, že Boží spása se dotýká nejen nás lidí, ale veškerého tvorstva. Mnohá znamení dnešního času nám připomínají, že bychom do obzoru svého pokání, svého obracení, své proměny měli zahrnout i svůj vztah ke stvoření. Nemusíme čekat až na to, co udělají ti „nahoře“, neboť oni jsou často jen zrcadlem našich vlastních nálad a chvilkových preferencí, ale my sami si ve světle Božího slova i dnešních běžně dostupných informací můžeme začít rovnat nejen věci v hlavě, ale můžeme začít rovnat i své chování a vztahy, a to ne pouze k lidem, ale k šířeji vnímanému Božímu stvoření. Ono totiž obojí spolu nedělitelně souvisí, jak dosvědčuje i jeden z prorockých hlasů dneška, představovaný např. geologem Václavem Cílkem. Ten svůj článek ve 46. čísle Respektu, věnovaný ropné krizi, končí těmito slovy: „Žijeme v naprosto anomálním období historie lidstva, kdy i průměrná rodina ve vyspělém světě disponuje blahobytem středověkého feudála.
Je dobře, že jsme dostali možnost si na dvě tři desetiletí vyzkoušet, jaké to je být bohatý. Ale pokud si svou životní úroveň nedokážeme udržet, nestane se naším hlavním problémem nedostatek peněz. Stane se jím hledání schopnosti být chudý a přitom zůstat slušný, a ještě k tomu být veselý.“ Co myslíte? Nesouvisí i toto s naší adventní přípravou?