Kázání o 1. neděli po Velikonocích, ekumenický lekcionář cyklu B
To krátké období po Ježíšově smrti před setkáním učedníků se vzkříšeným Ježíšem vládne zmatek, nedůvěra, smutek. Vlastně sehnal učedníky dohromady strach. Zprávě o zmrtvýchvstání nevěří, bojí se a raději zamkli dveře. Něco pozitivního v tom zmatku ale přeci jenom je: jsou pohromadě.
Jaká jsou naše shromáždění? Proč jsme my pohromadě? Ano, ani náš důvod není vždy jen touha po živém Slovu Božím. Jsme jako ti učedníci. Jeden zapřel, druhý se za Ježíše styděl, jiní utekli, jeden zradil. Lidé jsou stále stejní. Není v tuto chvíli hezký pohled často na nás dnes ale ani na učedníky tenkrát. Jenomže oni jsou spolu a to je důležité. Když jsou spolu, mají naději, že k nim Pán přijde. Rozhodně mají větší naději setkat se se Vzkříšeným, než kdyby byl každý jinde. Právě to je podstata vzkříšeného Krista, že přichází do společenství, do shromáždění svých učedníků a následovníků už 2000 let. A děje se to ne pro naše zásluhy, ale proto, že ON chce být s námi. Kdysi na učednících a dnes na nás mu stále záleží.
Když přišel Vzkříšený k učedníkům, řekl: „Pokoj vám!“ I když to byl v té době známý pozdrav, u Ježíše mají tato slova daleko hlubší význam. On učedníkům pokoj přál a taky jim ho přinesl. V Ježíšově pokoji je všechno, co člověk k životu potřebuje: smíření s Bohem, odpuštění hříchů, naděje spásy, pocit bezpečí a jistě i dobrá mysl a klid na práci. Ježíšův pokoj je konec zbytečným obavám z budoucnosti. POKOJ VÁM ZANECHÁVÁM, SVŮJ POKOJ VÁM DÁVÁM, AŤ SE VAŠE SRDCE NECHVĚJÍ. To je Kristův pozdrav do tohoto času, dar, kterého si nesmíme přestat vážit.
Po pozdravu ukázal Ježíš své rány. Jistě ne na odiv. Nechce vzbuzovat soucit. Rozumějme tomu tak, že vstal z mrtvých, jistě vstal, ale jeho rány nezmizely. Smrt, kterou za nás podstoupil, platí jednou pro vždy. Tak jako trvají jeho rány i na vzkříšeném těle, tak na věky bude platit jeho oběť. To je křesťanova radost. Jak to asi učedníci prožívali, když k nim Mistr přišel? Určitě se přestali bát. Kristus jim dal nový život. A Tomáš u toho nebyl. Připravil se o mnoho. O co o všechno se připravujeme my, když je nám obecenství lhostejné. Setkání ve jménu Kristově, především tedy bohoslužby jsou nenahraditelné, jsou nenahraditelnou součástí víry, protože: ani kultura, ani odpočinek, ani krásné počasí, ani nutná práce nám nezaručují, že k nám Kristus přijde se svým pokojem. Při bohoslužbě je Duch Kristův, který nás uvádí do Boží pravdy. Jsme zde my, sestry a bratři v Kristu a to jinde není. Tomášů, nevěřících Tomášů je všude plno a kus takového Tomáše je v každém z nás. Jaký vlastně byl? Víme, že neměl strach spolu s ostatními, asi mu nechybělo sebevědomí ani sebeláska.
„Dokud neuvidím, neuvěřím!“ To je přeci typická póza osoby 21. století – klást Bohu podmínky. Nikde ani trochu pokory a kde je moudrost? Jsme takoví, že chceme vyzrát na druhé i na Pána Boha. Čím jsme starší, tím jsme posedlejší svou důležitostí a je v nás hříšná tomášovská otázka: „Čím jsi se mi, Bože, prokázal, že chceš, abych tě poslouchal?“
Když Ježíš přišel poprvé k učedníkům, Tomáš chyběl. Ježíšovi však není zatěžko přijít znovu a vůbec se neptá, proč zde předtím Tomáš nebyl. Přichází znovu a znovu za námi nedokonalými, nechápavými, nevěřícími. Když Tomáš spatřil Pána, už netoužil po dalším důkazu. Setkání ho změnilo. „Můj Pán a můj Bůh!“ Kéž se i v tomto Tomášovi podobáme! A nemůžeme, nesmíme přeslechnout napomenutí, které z Ježíšových slov plyne: „Tomáši, poněvadž jsi mě viděl, uvěřil jsi; blaženi jsou, kteří neviděli a uvěřili.“ A to je evangelium pro nás – Kristus k nám přichází, i kdyby celý svět vykřikoval, že na to nejsou důkazy. Nejsou! Víra ale ví, co Kristus přináší do našich srdcí. Boha nelze dokazovat. Boha je možné jen dosvědčovat. A naše dosvědčování je přímo úměrné tomu, kolik místa a jaké místo jsme Ježíšovi ve svých srdcích vyhradili. AMEN