Na naše psychiatrické oddělení jsme přijali ženu, která měla ohromnou životní smůlu. Její vlastní, rozvedená matka ji odmala mlátila. Tato žena se tedy ze zoufalství tehdy ještě jako patnáctiletá dívka rozhodla utéct z domova. Doufala, že si najde nějakou práci, nebo alespoň brigádu, prostě něco, čím by se mohla uživit. Jenže kdo nabídne zaměstnání patnáctileté dívce? Ano, ve své mladičké hlavě se krutě přepočítala. Byla zoufalá, hladová, bez střechy nad hlavou. Přespávala po nočních barech ve společnosti nejrůznější spodiny. Jednoho dne si jí všiml nějaký muž, který vypadal vcelku solidně a nabídl jí práci. Byla totiž krásná. Stačí prý, když se umyje, nalíčí a vezme si na sebe něco „lehčího“. Dívka zcela nepochopila, o co se vlastně jedná, ještě nebyla schopná domyslet všechny důsledky jejího souhlasu. A tak se z ní stala prostitutka. Tomuto „řemeslu“ se musela věnovat sedmnáct let. Záměrně píši slovo musela, protože mi podrobně vysvětlila, jak celý tento systém funguje a že není vůbec jednoduché dostat se „z kola ven“. Dále mi vyprávěla, že aby alespoň na chvíli zapomněla na své ponížení, nulové sebehodnocení a mnohdy otřesné zážitky ze „zaměstnání“, začala brát drogy. Alespoň na chvíli ji pomohly dostat se z této příšerné reality. Jenže jak všichni víme, brát v této situaci drogy je jako vyhánět čerta ďáblem. Asi po patnácti letech provozování tohoto „řemesla“ jí svitla kapka naděje.
Tehdy už jako dospělá žena se postupně začala sbližovat s jedním svým pravidelným německým zákazníkem. Jednoho dne jí nabídl, ať toho všeho nechá, odjede s ním do Německa a že spolu budou žít. Přesně tak se také stalo. A co víc – žena z našeho příběhu se s německým mužem na jeho přání dokonce nechala oddat. Nepřipomíná vám to tak trochu scénu z filmu, jehož název je obsažen v nadpisu tohoto příběhu? Jenže realita je taková, že filmy jsou prostě jen filmy. Film má svůj scénář a život zase svůj, mnohdy zdaleka ne tak romantický jako v Hollywoodu. Po krátkém čase přestalo manželství fungovat. Jednak totiž nebyl vyřešen ženin problém s drogami a jednak jí její muž začal stále častěji vyčítat minulost prostitutky – paradoxně on, který býval častým zákazníkem… Došlo to až tak daleko, že žena utekla zpět do České republiky a skončila až u nás na oddělení.
Když jsem se seznámil s celým příběhem, který mi tato paní vyprávěla, vnímal jsem silné Boží volání: „řekni jí o mé lásce.“ Přemýšlel jsem jak. Je to přece jenom velmi citlivé téma. Náhle mě však jakoby přímo oslovil Duch svatý: „Copak nemáme v evangeliu příběh, který by ji mohl pohladit po její rozlámané, bolavé duši? Evangelium podle Jana, osmá kapitola, verš první až jedenáctý. V ekumenickém překladu nazvaná kapitola jako „Ježíš a cizoložnice“. „To je ono“, řekl jsem si.
Ihned jsem vzal Bibli, tuto kapitolu vyhledal a celou zvýraznil červeným podtržením. Dvojitou čarou jsem pak podtrhl Ježíšova závěrečná slova: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš“! Potom jsem se opět chvíli zdráhal, jestli jí to dát nebo ne. Biblí už jsem rozdal bez nadsázky desítky, ale asi nikdy ne na takhle citlivé téma. A najednou opět jako bych slyšel Boha: „Na co ještě čekáš?“ Stále ještě trochu v rozpacích jsem si tak pro sebe zamumlal: „Je li to tedy tvoje vůle Pane, zde jsem.“ Poté už jsem bez dalšího váhání vyrazil a ženě Bibli předal. Tedy samozřejmě po předchozím dotazu, zda li by jí to nevadilo. Záložka byla pochopitelně v Janově evangeliu, osmé kapitole. Žena Bibli ráda přijala a řekla, že se vlastně už dlouho modlí k Bohu, je li nějaký, aby jí dostal ven z pekla, ve kterém se tak dlouho nachází.
Na druhý den jsem přišel do zaměstnání a žena mi upřímně poděkovala, že jí ten příběh moc pomohl a že chce tohoto milosrdného Boha poznat. A zde vlastně celý příběh končí. Žena byla přeložena na jiné oddělení do jiného města a já nemám žádné informace, jak se jí daří. Přesto pevně věřím, že celý příběh naším „rozchodem“ vlastně nekončí, ale teprve začíná. Nyní již však ne v režii Zlého, ale Ducha svatého, který se jako vždy ukázal být tím nejlepším režisérem.