Kázání o 13. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu C
Co s ohněm a rozdělením v duchovním životě, na cestě víry? Přiznávám, že s touto perikopou z Lukášova evangelia nejsem nějak moc srozuměna, dokonce musím přiznat, že se mi nelíbí, je mi nepříjemná. Pána Ježíše máme tolik rádi – jako toho vždy hodného, laskavého, moudrého, neubližujícího, chápajícího, milosrdného, odpouštějícího a přinášejícího pokoj, odpuštění, lásku a spásu všem. Vždyť nazýváme Ježíše „Knížetem pokoje“, „pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“ (J 14,27) – takovými slovy utěšuje Kristus ustrašené učedníky, „pokoj Páně“ – tak se několikráte zdravíme při bohoslužbě.
Zde však slyšíme Ježíšova tvrdá slova o rozdělení, meči, neschopnosti vnímat a pochopit dění kolem sebe, o soudu; to se těžko poslouchá a ještě hůře přijímá.
Víme, že Boží slovo tu není od toho, aby se nám líbilo. Boží slovo je nám dáno, abychom nejen slyšeli, ale aby působilo v našem životě. To není otázka líbivosti, našeho souznění a přitakání.
Otázkou se tedy stává problém, jak najít souvztažnost mezi ohněm a vodou, rozdělením a pokojem, svárem a mírem? Troufám si říci, že konflikt zde není – ani duchovní, existenciální, existenční; naopak se jedná o trvale přítomnou zkoušku naší víry, kdy jsme stavěni před nutnost se rozhodovat, před nutnost rozhodnout se a vybrat si.
Snad nejlépe pro porozumění a zvěstování uděláme, když se necháme doprovázet 1. a 2. čtením a zároveň budeme každý hledat sami sebe (jako jednotlivci i společenství církve), kde a jakým způsobem stojíme před naším Soudcem a Vykupitelem, ohněm a pokojem.
Izajášovo prorocké několikeré „běda“ nad záměrným zaměňováním „dobra a zla“, „světla a tmy“, „hořkým a sladkým“ – a mohli bychom sami doplňovat „lásky a nenávisti“, „pravdy a lži“ – korespondují s Ježíšovým oslovením „pokrytci“ a otázkou „proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?“
Zkusme jít na ostří nože a ptát se: Jde mi o mír za každou cenu? Je mír s přítelem nebo ve společenství tou nejvyšší metou? Jsem ochotna rozlišovat pokoj pravý a nepravý, pokoj Kristův a pokoj za každou cenu? Chci svůj vnitřní klid nebo mi jde o pravdu, která osvobozuje? Chci uspokojit své duchovní potřeby nebo hledám poznání, hledám Boha? Pomocí při hledání odpovědí nám může být druhé čtení z listu Židům, kde slyšíme nejen o svědcích z doby staré smlouvy, o těch, kteří navzdory všem a všemu „věřili“, „uskutečňovali Boží spravedlnost“, „v slabosti nabývali síly“, „osvědčili svou víru“. Ale také slyšíme o běhu života víry, kdy je velkým povzbuzením – nadějí, silou, požehnáním – běžet s vědomím Kristova životního příběhu.
Jdeme nebo přímo běžíme s Kristem k soudci, k Soudci našeho života se svými zkouškami, okamžiky, kdy procházíme křtem ohněm, s okamžiky, které musíme rozpoznat, kdy se musíme rozhodnout a najít dobré, poctivé a správné řešení.
Ježíš přinesl na cestu následování oheň – oheň své životodárné lásky a oheň očišťující a osvobozující pravdy. Až poté, co jsme schopni a ochotni se vystavit jeho žáru, dává Ježíš svůj pokoj a smír, dává nám sám sebe. Amen.