Kázání o 12. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu C
Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, stačilo by natáhnout si budíka a nezvaného hosta pak chytit při činu. Ale protože lupiči své návštěvy nehlásí předem, nemohou si hospodář ani služebníci luxus spánku dovolit.
S Kristovým druhým příchodem to bude obdobné. Nevíme, kdy nastane, a proto je třeba bdít. Je to však vysilující, držet permanentní stráž, ba přímo nemožné – stejně jako se nám asi zdá být tvrdé, že kdo na příchod Syna člověka nebude připraven, přijde o všechno. Cožpak Boží království nenastolí ten, jehož láska a milosrdenství jsou příslovečné?
Jak ale vůbec máme být připraveni na konec všeho, když na druhé straně musíme očekávat další dny a „normálně“ v nich žít? Jak máme něco plánovat, pracovat a nést odpovědnost v setkání s výzvami k bdělosti pro příchod Páně?
Z historie se můžeme poučit, že vsadit všechno na jednu kartu vede k extrémům. Mnohá probuzenecká a sektářská hnutí orientovaná na brzký příchod Páně, v nichž se řada věřících přestává starat o druhé, zbavuje se všech závazků a majetku, končívá zklamáním a leckdy i ztrátou víry. Znamením opačného postoje bývá pasivita: konec je v nedohlednu a není prozřetelné upínat se k falešným nadějím, že Bůh v brzké době v našem životě cokoliv změní.
Existuje nějaká třetí cesta uprostřed té, na níž nemyslíme na nic jiného než na Kristův příchod, a té, na které pohodlně sedíme anebo bereme věci do svých rukou?
Naštěstí ano! Je třeba si jen uvědomit, že v životě Ježíše Krista už Bůh řekl své definitivní slovo. Smrt byla přemožena, hřích odpuštěn, zrno bylo zaseto a obilí zraje ke žni. Zbývá jediné: starat se o úrodu, aby jí bylo co nejvíce sklizeno.
Lampy, které mají hořet, svítí věrným a rozumným služebníkům, kteří nečekají s rukama v klíně, až se jejich Pán vrátí. Bdělost je aktivitou s cílem vyrovnat stezky tomu, který neodvratně přijde. Nesmíme být zastiženi v odmítání toho, že zítra může být všemu konec, ale ani uprostřed pustého domu, z něhož jsme všechno vystěhovali pro naději, která nám nedovoluje žít.
Kéž nás Pán zastihne bdící: nejen na modlitbách a ve zbožném čekání na jeho anděly, ale i na cestě k lidem, s hlavou plnou plánů, uprostřed budování, výchovy dětí, zasévání, najímání nových dělníků na jeho vinici, s rukama od hlíny.
Luther kdysi prohlásil, že kdyby věděl, že se blíží konec světa, šel by zasadit strom. Věděl, že je třeba modlit se, jakoby už zítra měl nastat konec všeho a pracovat, jakoby před námi bylo ještě tisíc let. Nemusímevšechno stihnout, dokončit a dokázat.
Máme bdít. Být v každé chvíli svého života na správném místě: ve službě Bohu a na cestě za Kristem si uvědomovat, že láska musí naplňovat náš dům, víra naše srdce a naděje veškerou naši práci.