Kázání na I. neděli postní (L 4,1-13; ekumenický lekcionář cyklu C), uveřejněno v Českém zápase 7/2013.
Vstupujeme do období postní přípravy na velikonoce. Půst neboli sebeomezování za účelem duchovního očišťování a přípravy patří neodmyslitelně ke křesťanskému životu. Vzpomeňme si například na Ježíšova doporučení k postu: „Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,17–19)
Zpráva o Ježíšově půstu popisuje nejen Ježíšův duchovní zápas, ale je zároveň inspirací k tomu, aby se člověk v čtyřicetidenním „jarním úklidu“ své duše, a nejen v něm, zvláště zaměřil na několik oblastí svého všedního dne.
Za prvé jaké máme životní priority. Je naše péče o sebe sama a své blízké vyvážená? Člověk je duch, duše a tělo. Není nám některá z těchto částí popelkou? Pečujeme o celého člověka se stejným úsilím? Vždyť pamatujme na to, že „nejenom chlebem je člověk živ…“
Za druhé je potřeba zvážit, komu se obrazně řečeno, klaníme, koho si ve svém životě vážíme a komu se chceme podobat. Věci v životě nejsou černobílé, ale přesto jsou lidé a okolnosti, které směřují k Bohu a Božímu slovu jako k základu lidské existence, a ty, které naopak vyzdvihují pouze člověka jako míru všech věcí. Na jedné straně je tu pokora a touha po Boží pravdě a milosrdenství, na druhé straně bohorovnost a víra v neomylnost lidského soudu. Někdy bereme i v dobré víře zákon, moc a pravdu do svých rukou a zapomínáme na křehkost lidské vůle i svědomí. I pro nás však platí, že „Hospodinu, Bohu svému se budeš klanět, a jeho jediného uctívat.“
Za třetí bychom se měli zamyslet nad naším duchovním stavem. Jestli nemáme tendenci upadat do duchovní pýchy a nadřazenosti anebo naopak jestli neznevažujeme Boží milost, když vědomě znovu a znovu přestupujeme Boží řád s vírou, že Bůh nám musí odpustit. Je pravda, že Bůh odpouští stokrát, ba tisíckrát, ale jsme si jisti, že musí odpustit i po tisíci prvé? Vždyť všichni známe slova o tom, že cesta do Božího království je úzká a ne každý do ní vejde. Rozvažujme tedy o tom, co pro nás konkrétně znamená: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého!“
V Písmu čteme o tom, že Pán Ježíš na poušti zvítězil, my však máme zkušenost, že mnohokrát s hříchem prohráváme. Přesto má cenu znova a znova zápasit, ne ve falešné víře v množnost jednou provždy zvítězit nad ďáblem, ale proto, abychom mohli být Kristu, sobě samým i svým bližním lepším přítelem. A k tomu by nám také měla pomoci postní doba, do které nyní vstupujeme.