Kázání o 2. neděli po Velikonocích, ekumenický lekcionář cyklu B
Když za učedníky přišla Marie z Magdaly a vykládala jim, že Pán byl vzkříšen, že je živ, že se jí ukázal, nevěřili. „Je to ženská a potrhlá – vždyť Pán z ní vyhnal sedm démonů,“ mysleli si možná. Neuvěřili ani Kleofášovi a jeho příteli, že se jim ukázal cestou do Emauz a večeřel s nimi. Bylo to příliš překvapivé, nepravděpodobné. Silnější než řeči jiných lidí – byť radostné – byly jejich nedávné vlastní zážitky: Ježíšovo zatčení, mučení a kříž. Ale Kristus je nechce nechat v truchlení a pláči. A tak se zjevuje i jim; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, protože nevěřili těm, kdo ho viděli vzkříšeného. Nepřišel ale, aby káral, napomínal. Má s nimi jiný plán; má pro ně úkol, poslání: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (v. 15) Nejen židům, ale do celého světa a všem mají učedníci vyřídit evangelium = radostnou zprávu o záchraně a spáse. Je to zajímavé: Kristus neříká jako na začátku svého působení „Čiňte pokání“ ale „Kažte radostnou zvěst“: Kdo uvěří a přijme křest (to je ovšem omytí od hříchu), bude spasen. Kdo však neuvěří, bude odsouzen.
Když Bůh kdysi povolal Mojžíše, aby vyřídil židům, že Hospodin je má rád, že je chce z egyptského otroctví vysvobodit, dal mu poznat a prokazovat se Jeho jménem: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ Bůh dále Mojžíšovi poručil: „Řekni Izraelcům toto: Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. To je na věky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.“ (Ex 3,14 b-15) Ale také dal Mojžíšovi moc, aby v tomto Jeho jménu přemáhal egyptské rány, provedl židy mořem a vyprosil pro ně jídlo a pití. Podobně vzkříšený Kristus učedníkům slíbil: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ To byla znamení, která přesvědčovala líp než lidské, byť sebenadšenější řeči (prvních apoštolů či středověkých kazatelů). Nebylo to jejich vlastní umění a schopnosti; bylo to dílo vzkříšeného Ježíše, přítomného jako Duch Boží dál; bylo to znamení a ovoce víry, která překračovala pozemské předpoklady a zkušenosti.
Máme často pocit, že dnes ta Boží znamení nevidíme; jakoby Duch Kristův mezi námi nebyl. Ale jen se pozorně podívejme: Duch jako vítr kam chce, vane. (J 3,8) Boží pomoc mívá i jinou podobu; jen výsledek je stejný: místo v dnes běžné řeči násilí a sobectví zní taky jazyk a volání o lásce a pomoci druhým, bližním, nejen své rodině či sobě! Ruce Kristem poslaných se dotýkají a ujímají zraněných, zdrogovaných, hladových, nemocných i bezmocných – a zachraňují je. Nebo (když lidé sami přímo nemohou), posílají aspoň peníze, věci a léky těm, kdo byli postiženi záplavami, zemětřesením apod.
Jistěže základní řečí křesťana je znalost jména našeho Spasitele a rozhovor s Ním – modlitba. Ale jsme posláni ke všemu stvoření, mnohdy k těm, jimž odvolávání na Ježíše či na předky nic neříká. Tam mluví viditelná, hmotná znamení Boží lásky, Boží pomoc. Kristus nám ji slibuje: Nejen že se s ostatními domluvíme, ale nemusíme se o sebe bát: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, že až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.
ThDr. Radoslav Hobza