Kázání uveřejněné v ČZ 35/2011, 11. neděle po Duchu sv., Mt 16,21-28
V evangeliu tohoto týdne nalézáme zvláštní rozpor. Petr si bere Ježíše stranou a kárá ho. Neobyčejná situace. Učedník domlouvá svému Mistru: „Takhle nemluv, Učiteli, to se přece nemůže stát. Ty a být zabit! Tolik lidí tě podporuje, mnozí tě vyhledávají, jsi tak populární. To jsou bohapusté řeči o zabití, to není možné, kdyby tě někdo slyšel, co by si pomyslel…“
Ježíšova řeč byla natolik překvapivá, natolik nepředstavitelná, že vyvolala reakci, kterou jinde v evangeliích nenalezneme. Znepokojený učedník domlouvá svému Mistru. A stejně prudká, nebojme se to tak označit, je reakce Ježíšova: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.“
Rozhovory Ježíšovy zpravidla nepostrádají mírnost, moudrost, důvtip, ale co bychom v Písmu jen málokde hledali, je dynamický rozpor mezi Mistrem a učedníkem, až tvrdá slova, vybočující z běžného standardu. Těžko si učedníci uvykali na Ježíšovo někdy nesrozumitelné, nepředpokládatelné jednání, tolik překvapivé a vybočující ze stávajících norem, pro které však byl prostým lidem milován a ctěn. Toto místo evangelia nám však oním konfliktem mapuje podstatné tajemství a tím je hluboké nazírání Ježíše jako Syna Božího na skutečnost budoucího časového uspořádání souvislostí, které znal a na něž se snažil připravit, a do protiváhy je postaven lidský pohled, reprezentovaný apoštolem Petrem, kterému zůstává všechno Boží skryto a ve svém prostém chápání nedohlédá, netuší, ba ani neporozumí slovům Pravdy, tolik blízkým a přece nepochopeným. Boží vševědoucnost a lidské neporozumění – to je, přátelé, pradávná bolest, tajemná bariéra, která brání člověku v jeho návratné cestě do náruče Otcovy. Nekonečné spoléhání se na vlastní rozum, který nás již tolikrát zklamal, opakované pády, chyby a vlastní koncepce, pramenící z egoistického přesvědčení, že právě naše řešení bude to správné, to jsou vlastně tytéž Petrovy domluvy směřující Boha do úzkého rámce našich bláhových představ. Přitom Kristova koncepce nekonečně obětavé lásky je každému z nás dobře známá. To jen naše sebevědomé JÁ touží rozhodnout vše podle svého, nechce uslyšet tiché volání: „Nejde to jinak, svět rozumem nezměníš, řešení spočívá v obětavé lásce, proto chceš li pochopit, pak vezmi kříž a následuj mne.“
Evangelní perikopa obsahuje celou životní filosofii. Jenom ji přečíst by bylo málo, to nestačí. Opravdový křesťan potřebuje onen text prožít. Číst jej stále dokola, rozjímat o něm, ztotožnit se v něm s Kristem, teprve potom pochopí význam těchto slov. Získat život nebo získat svět. Nenarodili jsme se do světa proto, abychom jej vlastnili, vše nám bylo pouze propůjčeno a při svém odchodu budeme zapůjčené hřivny odevzdávat. A tehdy se ukáže, kdo skutečně získal život a kdo jej promarnil. A recept na zmnožení hřiven jsme v nedělních textech také dostali. Krásně nám byl zaznamenán v listě Římanům (Ř 12,9–21).
Přeji všem čtenářům a opravdovým křesťanům, aby jej nejen znovu vyhledali, ale také podle něj žili. Krásný týden!