Kázání v Broumově v postě 2011
Gn 2,15–17; 3,1–7 a Mt 4,1–11
Jak jinak říci ty nejpodstatnější věci života než mýtem? Už pro starověké kultury to byl nejjednodušší způsob. Mýty se zabývají člověkem a podstatou jeho vztahů. Bible řadu mýtů přebírá ze svého okolí, ale biblický autor je přeříká jinak, přeznačí je. Říká především, že hlavní roli pro člověka ve všem hraje Hospodin Bůh.
Biblické vyprávění o počátku staví člověka do ráje. Vyprávění z Genesis ovšem není historie pra-dávného páru Adama a Evy. Je to příběh každého z nás. My jsme Adam, my jsme Eva.
Každému z nás dal Bůh možnost žít v jeho blízkosti – v ráji. Ráj totiž Bůh nestvořil sám pro sebe, ale pro spolupřebývání s člověkem. Dokud trvá Boží blízkost,dotud ráj – to ví každý,kdo bloudil v labyrintech světa. Ráj nelze mít sám pro sebe. Vzniká tam, kde je někdo odhodlán být tu pro druhého, ne na jeho úkor.
Ráj má člověk obdělávat a střežit (hebrejské slovo znamená zároveň i sloužit, např. Bohu). To značí práci i přemýšlení. A pokračování v Božím díle podle Boží vůle: Člověk (Boží obraz) tak svou službou zobrazuje Boží lásku a věrnost. Taková práce, takové obdělávání je radost a jásání (což znají lidé, kteří neztratili tvořivost.) – ještě ne ta námaha, ta dřina, to vyčerpání!
Jenže do ráje se vloudí Pokušitel. A začne svoje dílo otázkou: JAKŽE? Bůh vám něco zakázal? Jakže –on vás omezuje? A proč? Abyste nemohli to, co on! A-byste na něj museli spoléhat! Pokušitel zasévá ne-důvěru,kde byla spontánní důvěra.Vyvádí člověka z té původní nevinné důvěřivosti, strhává ho až k nápadu zařídit se po svém a obejít se bez Boha, bez jeho blízkosti, bez jeho přispění. Člověku Boha odcizí: A takový znedůvěřilý člověk vnímá i druhé-ho člověka i Boha jako někoho cizího – proto se začne stydět, proto zakrývá svou nahotu, proto se skrývá.
Ale opusťme ráj (který jsme sami vlastně už dávno opustili) a přenesme se na poušť, kam se Ježíš odešel postit poté, kdy po křtu v Jordánu spatřil Ducha Božího a slyšel Boží hlas:“Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“
Tady – na poušti a po vyhladovění – se Ježíši dostává oné výsostné svobody – volby mezi Boží vůlí a svévolí, k níž nabádá Pokušitel. Ten má svou techniku svádění skvěle propracovanou: kde se dostane ke slovu, tam člověk velmi snadno upadne do svévole. Nepomíjivé nahradí pomíjivým, důvěru nedůvěrou, radost námahou a smrtí. Co jiného předvádí převážná část dnešního zábavního průmyslu? Ať už hrami, ať filmy opájí lidi (od dětí po staré) zlem, bojem a smrtí. Svádí i nabídkou snadné výhry, půjčky nebo lehce dosažitelného požitku a s chutí stáhne člověka ke dnu trápení.
I k Božímu Synu se přitírá Pokušitel. Začne tím, na čem člověku v každé době záleží. Postem vyhládlému mluví o věci, která dělá lidem základní starost, a tou je: obživa, obživa a zase obživa. Chleba udělat třeba z kamení! Tím už se u lidí dá náramně zabodovat. A Pokušitel provokuje: Jsi-li Syn Boží… prokaž se. Už to je nesmysl: To se má Boží syn prokázat poslušností ďábla? Jeho průkazem je naopak poslušnost Boha! Takových, co sedli na lep satanu a chtěli dokázat, že mohou dát lidem chleba za každou cenu, bylo v dějinách dost a dost – nedávno fašisté a pak komunisté. Za nimi v patách šla nesvoboda, zneuctění, smrt.
Pokušitel neuspěje a tak přitvrdí: používá dokonce slov Písma svatého, mluví o tom, co je psáno v žalmu 91: Spasitel by se měl předvést nábožensky! Jde o totéž, o co v ráji: Jednej jako Bůh, ale bez ohledu na Boha! Ano, i Písmo může být zneužito: co jiného dělají fundamentalisté všeho druhu? Používají Bibli, ale místo Božím Duchem se nechají vést jen svou umíněností.
Jenže Ježíš odmítá Boha provokovat a být nebeským artistou. Jeho úkolem naopak je splnit Boží příslib a vysvobodit lidi ze svůdné a ničivé moci hříchu.
Naposledy láká Pokušitel Ježíše na moc a slávu světa. A Ježíš ho odkazuje na uctívání jediného Boha. Pak už satan končí se svými nabídkami.
Obživa -náboženství -moc. Kdo by se na něco z té trojice nenachytal? Ale Ježíš odolal. Když se podíváme na sebe, víme o spoustě věcí, jimž jsme neodolali. Vždyť Pokušitel tak šikovně napovídá: Tudy se dejte, toto hledejte, toto dělejte, toto mějte – a budete světoví! Budou se vám obdivovat, budou k vám vzhlížet, budou se vás bát.
Když se podíváme na sebe, víme, jak vzdálený je nám ráj. Je dobré slyšet v čase postu právě toto. Satan – Boží odpůrce – neuspěl u Božího Syna.
Přesto se stále pokouší. Přesto stále pokouší. Koho? Kristovo tělo, církev, křesťanské společenství.
Opět a stále znovu ten poražený pokouší – skrze nás – i Krista. Odoláme? Komu poskytneme sluchu? Spasiteli? nebo Svůdci?
A právě skrze nás může Kristus znovu odpovědět: Odstup, satane! Uvolni cestu! Cestu k ráji, ke společenství s Bohem. Tu, kterou znovu otevřel, kdo satanu odolal: Kristus. V kříži, který na sebe vzal. V kříži, na který byl přibit. Ve vzkříšení, k ně-muž ho Bůh Otec zavolal.
Postní doba je poutí k Velikonocím. Ke kříži. Ke vzkříšení. Komu dáme v sobě slovo? Satanu? Kristu? – Na tom záleží nejen život náš, ale i kolem nás, život světa.