Kázání o 10. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu B
Až pohříchu často bývá vykládán text o nasycení zástupů jako předobraz nebeské hostiny a automaticky se Ježíšovu konání, při kterém rozmnoží dvě ryby a pět chlebů a nasytí jimi pětitisícový dav, přisuzuje nutně eucharistický charakter. Zároveň jsou však pohříchu často opomíjeny další nezanedbatelné skutečnosti, které k nám při této události promlouvají. K naší škodě se při biblických zázracích nezřídka tážeme, jakým způsobem se to mohlo stát, jak je to možné, ale otázka, která se vynořuje hned vzápětí – co nám Bůh tímto o sobě sděluje, žel Bohu, zůstává nezodpovězena.
Předně si uvědomme, že situace, kdy z mála je mnoho, kdy beznaděj a jasná prohra se mění v triumfální vítězství, nejenže jsou v Písmu hojně zastoupeny, ale stávají se nosnými pilíři dějin spásy Božího lidu. Připomeňme zrození vůdců lidu a proroků ze starých nebo neplodných matek, bezpečné vyjití z egyptského otroctví navzdory dotírajícím ozbrojeným pronásledovatelům, voda ze skály, mana, vítězství v bojích proti přesile nepřátel a také událost nasycení zástupů chlebem z rukou proroka Elíši (2 Kr 4,42- 44), která zaznívá při dnešním prvním čtení. Ježíš tedy nekoná nic nového, nic, s čím by neměl Izrael ve své historii svoji zkušenost. Ježíš se připojuje k linii těchto mocných činů, které o Bohu něco podstatného sdělují, a sice: Kde končí člověk, tam Bůh teprve začíná. Bůh ukazuje východisko ve chvíli, kdy člověk je na pokraji sil a dál už vidí jen konec.
Ve světle těchto mocných událostí uprostřed Božího lidu máme možnost poznat, že se můžeme a máme spoléhat na Boha a ne se snažit za každou cenu vše zvládnout a dokázat sami. Teprve až si uvědomíme své limity, svou lidskou nedostatečnost a vpustíme Boha do svého života, aby se ujal našeho lopotění a pokračoval dál, pak se může něco stát – poznáme objetí Otcovské starostlivé náruče. A právě to považuji za těžiště dnešního evangelního textu.
Stojí za povšimnutí, po čem následovalo sycení lidu. Předtím Ježíš lidu přibližoval své poslání, vyjevoval jim tajemství vztahu mezi Synem člověka a Otcem v nebesích, že on sám je oním Synem člověka, mluvil o soudu a o Božím království. Kdo by v té chvíli myslel na jídlo, řekneme si. Ježíšovi není lhostejný člověk i se svými „přízemními“ potřebami a po pokrmu duchovním se stará i o pokrm tělesný. Zde vidíme, že Nový zákon neakcentuje rozpor mezi hmotným a duchovním, jak se stalo později v křesťanské tradici (jakýsi novoplatonismus, tj. materiální = špatné). Pro Boží království potřebuje člověk obojí. Na první pohled nám to z textu ani nepřijde, ale nebylo ani trochu jednoduché tento zástup uklidnit a přimět ho, aby se posadil. Představme si početný dav lidí, který je unavený, hladový, otrávený a který by po horkém odpoledni nejraději odešel domů.
Zřejmě i učedníci byli nervózní, protože je Ježíš neposlal do města na nákup, ale uloží jim úkol, aby se lid posadil. Místo toho, aby všichni jednali, aby pro opatření jídla vyvinuli nějaké úsilí, se mají posadit a čekat. Jaká pasivita, která se nám přezaměstnaným a přezaně prázdněným příčí a která jistě nebyla po chuti ani tomuto lidu. Pro každého z davu to znamená být pokorný a zároveň mít důvěru, že o mně Pán ví, že něco dostanu. A teď to nejtěžší: Že pro to nemusím udělat vůbec nic, jen přijmout.
Žijeme v době, která je plná aktivity, výkonu a nezávislosti. Žijeme v prostředí, které pohrdá všemi, kteří nic nedělají a pro svůj chléb jsou závislí na druhých, společnosti a třeba i na sociálních dávkách. Tento příběh spíš než o eucharistické hostině vypovídá něco důležitého o tajemství Božího království či lépe řečeno odpovídá na otázku, pro koho je Boží království určeno, kdo je pro ně způsobilý? Zde je zapotřebí se zbavit našich představ a iluzí, které jsme si o Božím království vytvořili. Boží království není odměna za naše zásluhy, co jsme všechno stihli, dokázali a všechna dobra udělali. Boží království je pro ty, kdo vědí, že jejich námaha bez Božího přispění je marná. Pro ty, kdo jsou natolik pokorní, že dokáží přijmout Otcovskou milost, přijmout Boží odpuštění. To nás nevyhnutelně staví před jednu nepopulární a nepříjemnou věc, nepříjemnou stránku pokory – přiznat svou slabost, hříšnost a nehodnost.
Znamená to probrat se z opojení lidských vymožeností, oprostit se od dnešního kultu krásy, zdraví a mládí. Uvědomit si, že před Bohem stojíme vždy s prázdnýma rukama a jsme to my, kdo dostáváme. Musíme přistoupit na to, že Boží odpuštění si nelze nějak zasloužit nebo získat, ale pouze přijmout. Největší a nejtěžší kus vykonané práce v našem životě je na nás samých, na našem srdci. Ne, jak se dokážeme ve světě otáčet, předvést se před ostatními svou inteligencí, schopnostmi a pracovitostí. Před Bohem neobstojí ostrost loktů, ale pokora srdce přijímající Boží obdarování.