Pojetí manželství u církevních otců a pohled na něj nejde shrnout nějakým uceleným způsobem. Souvisí zde několik věcí, jimiž jsou pojetí těla a vztah k asketismu, vztah k sexuální zdrženlivosti a výše jejího hodnocení, ale i dosavadní pojetí manželství v římské říši jako prospěšné společenské instituce pro plození dalších zdatných občanů, ale posléze i severitas – tvrdá římská mužská přísnost k ženám, patřící ve třetím století k běžným projevům mužského světa.
Ve druhém století se začaly prosazovat názory, lišící se od pohanských. Snad nejrozdílnější byl pohled na tělo člověka. Člověk nemá pouze vychovávat své instinkty, aby sloužily rozumovým cílům, ale ideálem je vůbec nepoznat, co žádostivost je. Motiv považování ženy za bytost s „rozděleným srdcem“ vstupuje na scénu právě zde. Manželství nebylo chápáno jako dar, ale spíše doklad toho, že daný člověk nemá Boží povolání ke zdrženlivosti. Sjednotit ovšem všechny názory pod jednu hlavičku nelze v žádném případě. Odříkání zde mělo velice široké spektrum významů a cílů a jednotlivé varianty křesťanského života se vlastně mnohdy vůbec neznaly. Celibát enkratitů byl skupinový a nebyl nakloněn izolovaným samotářům. Cíl Origenova asketismu byl vzestup jedince k Bohu: „Blahoslavený je muž, jehož bohatství je v Tobě, ó Pane, Tvůj vzestup je v jeho srdci.“
S negativním pohledem na ženu a s výroky, nasvědčujícími o mysoginii, se setkáváme u Tertuliána, Augustina, Jana z Damašku.
Pozitivní pohled na manželství u církevních otců
Jeden z prvních pozitivních motivů u církevních otců je odsuzování anomálie „dvojího metru“, podle něhož Řím toleroval nevěru manžela, ale manželky nikoliv. Křesťané prvních století neznali žádnou závaznou liturgickou formu, ale přejímali zvyky svého kulturního prostředí. Zachován třeba zůstal z židovství prvek svatebního požehnání. Ve východních liturgiích se toto požehnání dodnes říká nad oběma partnery. Z římského prostředí zůstal zvyk svatebního průvodu k domu ženicha.
Některé kladné motivy, ale přecházely i z antiky a její literatury. Pohan Praetextatus ve čtvrtém století své ženě napsal: „Tobě mohu svěřit rychle se uzavírající hlubiny svého nitra…, a tak jsme jako přátelé spojeni poutem důvěry pramenící z toho, že se dlouho známe a že máme společnou přízeň bohů. To všechno tvoří jediné pouto důvěry, jediné srdce spojené v jediné mysli.“
Jeden z prvních křesťanských teologů, jehož vztah k manželství je vstřícný, je Kléméns Alexandrijský. Křesťané se měli stát mudrci, majícími pro něj mnohem vyrovnanější přístup ke svému dřívějšímu životu, ke společnosti a kultuře. Vlastně se mnohdy ztotožňoval s ideálem stoiků. Ve třetí knize spisu Miscelaneia (Stromata) píše manželské rady pro „průměrného křesťana“, pro toho kdo byl metriopathés, který ještě nedosáhl stavu cenné vyrovnanosti. Dalším jeho důležitým dílem je spis Paidagógos, věnovaný přímo právě problematice manželství. Pro Kléménse je i manželství záležitostí stoické vyrovnanosti. Trval na tom, aby manželé Kristu sloužili společně a bez neshod. Na obyčejné vdané ženy a ženaté muže ovšem v podmínkách druhého století kladl v tomto smyslu i nárok mučednictví. V žádném případě neměl, na rozdíl od mnohem radikálnějších otců, strach z rodiny a rodinného života, který hodnotil velice kladně. V jeho prospěch vykládal i slova evangelia: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu…“ V době horující pro radikální asketismus bylo jeho dílo asi nejdůležitějším hlasem ve prospěch ženatých křesťanských laiků a vyrovnaného klidného života. Alexandrijský teolog je jedním z církevních otců, hlásajících že manželství nebrání člověku v možnosti dosáhnout dokonalosti. Jestliže je možné se inspirovat u církevních otců prvních staletí, pak co se týká manželství, by měl být Kléméns Alexandrijský se svým pozitivním pohledem na prvním místě.
Rozpornějším pohledem vládl Jan Chrýsostomos. Přál si připravit město o jeho nejhlouběji zakořeněný mýtus – mýtus, že obyvatelé města mají povinnost přispívat k trvalé slávě rodné Antiochie tím, že uzavřou manželství a zplodí děti. Byl prvním, kdo manželství odejmul pozitivní státoprávní funkci a vrátil jej ke vztahu dvou lidí. Chrýsostomos ve svých kázáních tvrdil, že mladí lidé nevstupují do manželství proto, aby dávali svou sexuální energii ve prospěch města a státu a přiváděli děti na svět. Křesťanský pár mělo dohromady svést vědomí vlastní pomoci a překonávání nástrah, nikoliv vědomí povinnosti vůči politické společnosti. Manželé si mají být oporou a společně spolupracovat. Manželství přesunul do sféry soukromé. Jeho představa je ale patriarchální a dominance muže nezpochybnitelná. Jan Chrýsostomos byl přesvědčen, že manželství slouží mimo jiné i k tomu, aby udrželo na uzdě pohlavní pud. Na druhé straně ovšem jeho kázání obsahují i podobné pasáže: „Protože největší je milosrdná láska, prostý životní styl a rozdávání almužen. Jejich prostřednictvím lze dosáhnout vyššího stupně ctnosti než skrze panenství či panictví. Bez nich je možné spatřit Království, avšak bez dávání almužen nikoliv.“ Čtení Písma a pomoc chudým nelze přenechat mnichům a asketům. Chrýsostomos spíše uvažoval o ideální podobě křesťanské domácnosti. Zde je nutné podotknout, že jeho známé úvahy o uzavřenosti křesťanského domu před nástrahami zkaženého městského života jsou i plodem velice neklidných staletí.
Jan Rokyta
Literatura:
Peter Brown, Tělo a společnost, CDK, Brno 2000 – nástin pohledu na asketismus, vztah k tělu a sexualitě v prvních církevních staletích.
Jean Claudie Bologna, Svatby, Volvo globator, Praha 1997 – kompletní vývoj svatebních obřadů na Západě.
Klement Alexandrijský Stromata II-III, Oikoymenh, Praha 2006 – Druhá a třetí kniha pojednávají o etice manželského života.