Kázání uveřejněné v ČZ 32/2013; 12. neděle po Duchu sv.; Lk 12,42-48
Ježíš mluví v podobenství. V narážkách, v náznacích, prostřednictvím symbolů, kterým rozuměli i ti nejprostší. V našem podobenství se mluví o jakémsi pánu, který pověřil svého služebníka správou svého majetku či svého domu. Běda správci, který zneužije svého chvilkového postavení a začne bít služky a sluhy, začne se opíjet a přejídat. Ten správce, který dodržuje příkazy pána, bude pochválen. Velmi bit bude však ten služebník, který znal přesně vůli svého pána. Ten služebník, který vůli pána nezná, bude bit méně. Neboť tak se praví v našem podobenství: „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více“.
Kdyby i ten či onen současný nehodný služebník Boží, na nejnižším i nejvyšším stupni církevní hierarchie, domyslel tato slova do důsledků, asi by se snažil co nejrychleji zodpovědnosti zbavit. Ježíš je tváří Hospodinovou, ústy Stvořitelovými, živým svědomím křesťanů, kteří berou jeho slova vážně! „Kdo zná vůli Boží a nekoná dle vůle pána, bude bit“. Je možné, že Ježíš hrozí fyzickými tresty? Není to nehumánní? Z pohledu člověka 21. století, který uznává a respektuje Listinu základních práv a svobod, jsou tato slova Ježíšova opravdu divná. Jenže kdo je poslouchal? Farizeové a zákoníci, kteří rádi udíleli tresty svým žákům či prostým věřícím. Pak řadoví židé, kteří na svých zádech karabáč či bič pocítili také. Ať již od svých „soukmenovců“ nebo od okupantů (Římanů). Ježíše poslouchali i děti a dospívající mládež a děti a teenageři jistě věděli, co znamená dobře umístěná facka či pohlavek. Prostě Ježíš mluví do doby, v níž je fyzický trest součástí výchovy, sankce nebo pomsty. Neprošel snad sám Ježíš ponižujícím aktem bití ze strany jeho strážců?
Tuto pasáž Písma lze brát především jako vzkaz Ježíše všem, kteří mají ně jakou zodpovědnost. A tu mají (máme!) vlastně všichni. I prostý a pohrdaný bezdomovec může pečovat o svého psa či o stejně zanedbanou družku. Přes všechno případné sobectví a primitivní pudovost nemocných a vyvržených lidí má každý člověk ve svých rukách svůj život a je – do jisté míry – za něj zodpovědný. Zodpovědnost mají policisté, učitelé, úředníci, politici, zemědělci, řemeslníci, lékaři i sportovci. Zodpovědnost v sobě nese riziko selhání, ale ještě více riziko zneužití moci. Neboť zodpovědnost a moc jsou rodné sestry.
Každý na svém díle, každý dle svého určení je vydán všanc pokušení zneužití moc danou společností a Bohem. Ježíšova slova o „bití nehodného služebníka“ jsou slova adresovaná především těm, kteří tuto moc bezskrupulózním způsobem zneužívají.
Bezdomovec bijící svého psa je pod zorným úhlem spravedlivého Soudce snad obětí společnosti, ale i pachatelem na Božím stvoření. Pod soudem Božím stojí policista, učitel, lékař, rodič, politik. A nemylme se: také a především… křesťan! Trudné je hřešení stáda, ještě trudnější je hříš nost pastýřů. Ti jsou často nikoliv zrcadlem nastaveným společnosti, ale jejím věrným odrazem, smutnou kopií. Lež, překrucování pravdy, lačnost po úřadu, hrabivost, korupčení, klientelismus, nepotismus, cynismus, vypočítavost, politikaření a péče o vlastní pochybné „postavení“. A pak údiv a zdvižené obočí: jak to, že naše stádo nevzrůstá počtem duší, proč se nedaří na vinici Páně, jak je možné, že nejsem pastýřem, ale hrobníkem své ekklésia tú theú(společenství Páně)?
Odpověď je prostá jak otázka sama! Čteš Písmo? Rozjímáš nad tím, co jeho prostřednictvím Bůh vzkazuje? A pokud ano (jistě jej čteš pravidelně, když jsi pastýř!), řídíš se jím? Nebo hledáš rozumářské kličky, jak obejít praxi Páně?
Sebe se ptej, v církvi o tom rozmlouvej a modli se s ní, a pokud ona neumí (nebo nechce) odpovědět, pak se obrať přímo k Bohu. A nikdy nezapomeň na tato slova: „Kdo zná vůli Boží a nekoná dle vůle Pána, bude bit“.