Kázání uveřejněné v ČZ 22/2013; 2. neděle po Duchu sv.; L 7,1-10
Kdo by nechtěl, aby Ježíš přišel pod jeho střechu? Snad každý by o to stál. Až na setníka. Pro něj to je, jako by do jeho domu měla vstoupit čistota sama. Necítí se hoden nacházet se v blízkosti někoho tak hlubokého, čistého a svatého, jako je Ježíš. Neodvažuje se. To není pasivita, to je bázeň Boží.
Lidé říkají: „Jak mi to ten Bůh mohl udělat?“ „Od té doby, co nám spadla kůlna, v Boha už nevěřím.“ Osobují si právo diktovat Bohu, co a jak. Kde se v nás vzal ten poměr vpravdě převrácený proti Mojžíšovi, jenž se zouvá před hořícím keřem, proti Šalomounovi, který vyznává: „Ale mů-že Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ Kde se v nás vzala ta hrozná pýcha? Z neznalosti a nezkušenosti. Nezakusili jsme Boha.
Setník je člověk věřící zákonům. Voják tělem i duší, zvyklý velet i poslouchat. Má úctu k životu i člověku – vždyť neoroduje za zdraví svého bratra či otce, oroduje za zdraví svého otroka. Má vztah lidskosti – k sobě mé ně než k podřízenému. Ke svému otroku. A necítí se být hoden, aby Ježíš vstoupil pod jeho střechu. To je tak silné vyznání, až oči přechází a hlava to nebere. Napadá mne v kontextu s tímto příběhem příběh lodi Concordia. Jak se ten švarný padesátiletý italský junák na luxusní bělostné
Concordii přiblíží k břehu ostrova, aby se blýsknul před účastníky zájezdu, aby se blýsknul před obyvateli ostrova, jak je blízko. Je to kolosální, neřízená hmota, která pohřbí 32 lidí, tisícům změní život a kapitánovi ho obrátí naruby. Ještě dnes to neví, ještě dnes se necítí vinen. Do tak velkého bludu svou touhou líbit se lidem zabloudil. Jak protipavlovské. Jak čteme v listu Galatským: „Jde mi o přízeň u lidí, nebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl zalíbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.“ Ten kapitán chtěl jediné: líbit se lidem. A tak se přiblížil až k ostrovu.
Setník Ježíši vzkazuje, ať k němu domů nechodí, že stačí jeho slovo. Natolik si Krista považuje, že nechce znevážit jeho vstřícnost. Neodvažoval se obtěžovat Pána více, než je nezbytně nutné. Jak často si chceme naklonit mocné? Jak často s nimi chceme pást husy, abychom mohli říkat – s tím jsem pásl husy. Jako ten lékař, který se nechal fotit s prezidenty a myslel si, že mu projde tiché mučení žen. Naštěstí neprošlo.
Setník si je dobře vědom moci Kristovy. Ale nechce ho vlastnit. Jen pokorně prosí o pomoc pro svého otroka. Ježíšovo slovo mu stačí. Nebude se přibližovat k ostrovu. Je tím, kdo poslouchá, drží slovo, protože je v řádu a řád smí od druhých očekávat. Neboť víme, že „podle sebe soudím tebe“. Je to pro nás tak poučné, až se tají dech. Brázdíme Concordiemi svého ega oceány svých
životů a vůbec nejsme v obraze o tom, kdo je Pán a jak se dostat do jeho ovčince. Jak? Pokorou, pokorou a zase pokorou. Učme se od setníka.